Drácula - Básně a další...

Hanna.

4. května 2013 v 13:19 | Annie.
Ahoj lidi. Jak se máte? Už jsme se dlouho neviděli, co? Tedy spíš neslyšeli. Mrzelo mě, že je tenhle blog takovou dobu ticho... a nelíbí se mi, že první článek, který na tomhle blogu uvidíte, je ten o mrtvých spolužácích Dráculy. Obzvlášť poté, co umřeli i dva moji spolužáci. A obzvlášť vzhledem k tomu, že maturuju, a potřebuju se nějak odreagovat. Proto jsem se rozhodla, že vám sem hodím jednu povídku, kterou jsem napsala jako úkol na Hog... z nějakýho důvodu se tak nějak všem hrozně líbila.. a proto jsem se rozhodla, že jí sem dám. Pořád píšu, nepřestávám, mám víc nápadů než kdy dřív, v tu nejhorší dobu. Místo učení se na maturu bych nejradši jen seděla a psala a psala a psala... ale teď už k té povídce. Měla to být kapitolovka, ale udělala jsem z toho jednorázovku s tim, že až budu mít čas, rozvinu to. Tak snad se bude líbit... Doufám.

Stála uprostřed chodby a zírala nepřítomně před sebe. Tolik se nezměnila od doby, co se v této chodbě objevila poprvé.V jejích očích se zračila prázdnota. Ale i přes tuto prázdnotu se z nich dalo vyčíst mnoho. Na první pohled jste poznali, že ta dívka rozhodně nebyla šťastná. Jenže nikdy nikdo pořádně nezjistil, kde se tu vzala nebo co se jí stalo.Když ji našli uprostřed lesa, bylo jí pět let. Bloudila tam bosky a nevěděla, kde nebo kdo je. Nevinné dítě se tak dostalo sem. Do ústavu pro opuštěné děti. Do ústavu pro sirotky. Do ústavu pro děti, o které nikdo z nějakého neznámého důvodu nestál. Tohle dítě upíralo svůj prázdný pohled k lidem, kteří ji našli v otrhaném oblečení, špinavou a opuštěnou, a netušilo, co s ní bude dál.

Něco jako poezie.

13. ledna 2012 v 19:01 | Drácula

Sedět po tmě,
dívat se do zdi,
rozkousat si dolní ret
a
říkat si - navždy,
...nebo jen
pro teď?

V srdci žár a myšlenek plno,
po těle chlad,
a
ten chlad,
se snažit předstírat.

Sakra, už mě to vážně nebaví.


Spěcháš, spěcháme.

31. prosince 2010 v 20:49 | Drácula
Už dlouho jsem nenapsala žádnou svojí rádoby poezii, tak doufám, že tímto vám to trochu vykonpenzuju.
Je krátká a melanchonická. Ostatně, já to ani jinak neumím.
Jsem sice veselý a optimistický člověk, ale neumím psát veselou poezii.
Ani nevím, jestli to vůbec někdo umí.
JD
Spěcháš, spěcháme,
jako kdyby čas spěchal s námi,
čím více utíkáme, tím více jsme vtahováni,
do víru hlouposti,
tohohle světa,
krutosti.

Efekt motýlích křídel,
každá malichernost jedince,
co vlévá se do oceánu zatracení,
na koloběhu života všechno změní.
Na nic nečekáme,               
Spěcháš, spěcháme.

Doufám, že jste pochopili, co jsem se snažila říct.

Drácula

Ta noc...

22. června 2010 v 17:11 | Drácula
Aloha!
Jsem tu v plné síle. Už se mi i tom kreslení začíná zdát. Je to... hrozný :D
Napsala jsem další básničku. Tentokrát z jiného soudku.
Je smutná, ponurá, přemýšlivá. Nechala jsem se inspirovat soundtrackem k New Moon, takže proto je to takové smutné...


 
 

Reklama