FF: Ber, nebo nech být: Kapitola 24 - Těhotenství.

4. září 2012 v 19:59 | Annie. & Dracula. |  Drácula & Annie
Tak je tu další kapitola, omlouváme se, že to trvalo tak dlouho a bohužel to nebude o moc lepší, protože Drácula má 4 odpoledky (z toho tři až do večera) a Annie je v maturitním ročníku. Ale i tak nás to stále baví, přestože nemáme moc času. Navíc Drácula teď byl trochu mimo po té, co 12. sprna 2012 umřeli čtyři lidi, co znal (z toho 3 spolužáci).

Nuže, enjoy it.

Kapitola 24 - Těhotenství.



Když Ambře Wrightové došla tato skutečnost, téměř se rozběhla na ošetřovnu. Neviděla, neslyšela, nemluvila - prostě jen běžela, ignorujíc celý svět - aby jí Poppy potvrdila, či vyvrátila její domněnku.
Ale přeci… jak k tomu došlo? Tedy, jasně, že věděla, jak k tomu došlo, jenže… vždyť pravidelně pila antikoncepční lektvar, není možné, aby selhal. Jistěže neselhal. Však ono se tohle celé nedorozumění brzy vysvětlí. Musí!
"Děje se něco?" vyděsila se Poppy, která zrovna stlala prázdné postele přesně ve chvíli, kdy Ambra vtrhla dovnitř jak uragán.
"Ne!" zahlesla, načež si uvědomila, že je to lež. "Vlastně ano," řekla a zavřela za sebou dveře ošetřovny. "Je tu někdo?"
"Ne, všichni pacienti už byli propuštěni. To víte, všichni chtějí být doma s rodinami," odpověděla Poppy vřele, ale téměř okamžitě nasadila starostlivý výraz. "Tak co se děje? Vypadáte velmi znepokojeně."
"Potřebovala bych, abyste mě vyšetřila, ale nesmíte to nikomu říct," začala Ambra nejistě.
"Trochu mě děsíte, slečno Wrightová," promluvila ošetřovatelka a pozorně si ji přeměřila pohledem.
"No, nejste jediná zděšená," zamumlala tiše a odkašlala si, aby její hlas nabral trochu na síle. "Jsem možná… těhotná," dostala ze sebe nakonec. Poppy si zachovala profesionální výraz, ale Ambra si všimla plamínků nadšení v jejích očích.
"Tak to je ale báječná zpráva," řekla nakonec. Ambra se ztěžka posadila na jedno z lůžek a vzhlédla k ní.
"Když myslíte," pokrčila zoufale rameny. "Ráda bych ale měla jistotu," konstatovala.
"Pochopitelně," přikývla Poppy a naznačila jí, aby ji následovala. Během několika dalších okamžiků se Ambřiny obavy naplnily. Madam Pomfreyová jí potvrdila, že je skutečně v jiném stavu. Nevěděla, jak se má chovat. Jistě, dítě je vždy požehnání a radost, ale přeci jen, byla ještě hodně mladá. A bála se reakce, která ji od otce jejího dítěte čekala. Když si vybavila množství studentů, které za ty roky deptal již od útlého věku, bylo jí jasné, že děti zrovna nemá dvakrát v lásce. Ale přes to všechno nedokázala uvažovat o potratu. Sice to bylo stále ještě malé embryo a jí bylo sotva přes dvacet let, ale neuměla si představit, že by se toho vzdala. Že by se vzdala vlastního dítěte. Že by se vzdala dítěte Severuse Snapea, kterého tak milovala. Ne, to bylo nemyslitelné.
"Gratuluji, jste v pátém týdnu těhotenství," přerušila tok jejích myšlenek Poppy. Když si Ambra představila sama sebe, jak Mistrovi lektvarů oznamuje, že je těhotná, znovu se jí přitížilo.
"Děkuji," pípla a podívala se na ni. "Ale nikomu to neříkejte, prosím," požádala ošetřovatelku znovu.
"Neřeknu," slíbila jí Poppy, ale i přesto si Ambra nebyla jistá, jestli to skutečně nikomu neřekne. Předpokládala, že nejpozději za týden se podřekne alespoň před ředitelkou McGonagallovou. "Je to skutečně profesora Snapea?" vypadlo najednou ze zvědavé Pomfreyové. Ambra si uvědomila, že nejspíš včera také navštívila ten slavný Vánoční ples.
"Ano," odpověděla jen. Nehodlala se v tom šťourat a doufala, že i Poppy uzná za vhodné se s touto odpovědí spokojit.
"Dobře," řekla Poppy a změnila téma. "Netrápí vás ranní nevolnosti, nebo jiné problémy?"
"Vlastně ano," přitakala Ambra a vzpomněla si na nepříliš příjemné probuzení. "Od dnešního rána mě trápí ranní nevolnosti. Nejdřív jsem se domnívala, že je způsobilo nějaké zkažené jídlo, ale teď už znám skutečný důvod," odpověděla a poslední větu vyslovila tak tiše, že se zdálo, jakoby to říkala sama sobě.
"Aha."
"A trochu mě bolí hlava, ale nejsem si jistá, jestli je to způsobeno těhotenstvím," oznámila a v tu chvíli jí došlo, že právě nahlas vyslovila to, co si ještě před pár minutami odmítala připustit.
"Může i nemusí. Bolení hlavy bývá v prvních týdnech těhotenství dosti neobvyklé, ale ne nemožné," odvětila lékokouzelnice a sedla si na nejbližší židli. "A co se týče ranních nevolností, ty by měly do dvanáctého týdne ustat."
Z představy, že ještě sedm týdnů - což bylo čtyřicet devět dní - zvrací každé ráno, Ambra moc nadšená nebyla. Věděla, co k těhotenství patří. Nevolnost, nabírání váhy, velké břicho, nateklé kotníky, podivné chutě a všechno se to uzavře bolestivým porodem. Při této myšlence hlasitě polkla.
"Smím mít otázku?" nadhodila Poppy, když viděla, že Ambra se nemá k jakékoliv reakci. Lehké kývnutí hlavy stačilo, aby spustila to, co ji tolik zajímalo. "Hodláte si to dítě nechat, nebo uvažujete o přerušení těhotenství?"
"No," polkla znovu. "Asi si to nechám." Jen doufám, že otec dítěte bude s mým rozhodnutím souhlasit, napadlo ji a v tu chvíli nevěřícně zakroutila hlavou nad spojením slov Severus Snape - otec.
"To jsem ráda," vypadlo z lékokouzelnice nadšeně, což Ambru lehce rozrušilo. Tolik nadšení a přitom ji čeká ještě minimálně sedm měsíců těhotenství…
Ambra zhodnotila, že návštěva ošetřovny už trvala dostatečně dlouho a tak se rozhodla zvednout k odchodu. Poppy si ovšem neodpustila ještě několik rad a upozornění, jak by se měla každá těhotná žena chovat, a že opatrnosti není nikdy dost. První tři měsíce těhotenství jsou nejkritičtější.
"Dobře, budu na sebe opatrná," přikyvovala Ambra ustarané Poppy. Do mysli se jí vkradla myšlenka, zdali měla madam Pomfreyová někdy vlastní děti. Zdálo se jí totiž, že v ní bublal nevyužitý mateřský pud.
"Za měsíc přijďte na kontrolu, a kdyby se něco dělo," vztyčila varovně ukazovák. "Přijďte okamžitě! Krvácení, nebo jiné problémy nepřejdou samy od sebe!"
"Ano," přikývla znovu a otočila se ke dveřím. Naposledy se zarazila. "A prosím, nikomu, skutečně nikomu to neříkejte. Můžu vám věřit?"
"Ovšem že můžete," potvrdila důrazně, možná až trochu tvrdě, protože ji mrzelo, že ji musí znovu ujišťovat.
"Děkuji. Chci, aby se to dozvěděli ode mě. Nashledanou," dodala a nakonec odešla.
Tak tohle bude skutečně zajímavé. Jak to obávanému profesorovi lektvarů sdělit? A jak bude reagovat? Skutečně neočekávala, že by snad začal skákat radostí do stropu, nebo že by předvedl indiánský taneček (při této představě se musela usmát), ale troufala si doufat aspoň v neutrální reakci. Bohužel většina jejích scénářů obsahovala tu horší variantu. Nedokázala ovšem předpovídat budoucnost, takže se neměla jak připravit. Ani nevěděla, jestli mu to má říct hned nebo až to stihne trochu vstřebat sama. Mohla by počkat, až to na ní bude patrné, aby na to Severus přišel sám, a to by nejspíš jen vyvolalo další nechtěný konflikt. A vlastně ani neměla tušení, jak by mu to měla říct. Jak se něco takového vůbec oznamuje, obzvlášť když se to týká člověka jako je Severus? To skutečně netušila.

'Ahoj Severusi, víš, v mém břiše roste kus tebe'… hm, to by nešlo, zavrhla to.
'Vím, že nemáš rád děti, ale jedno budeme mít. Tak se konečně usměj.'
'Povedlo se ti mě zbouchnout.'
Dobře, tak jinak.
'Jsem těhotná. Veselé Vánoce i tobě, Severusi!'
'Za sedm a půl měsíce vytlačím tři a půl kilový medicinbal, který se ti bude podobat.'

Zoufale si povzdechla. Opravdu ji nenapadal žádný vhodný způsob. Obvykle totiž nikomu denně neoznamovala, že je v jiném stavu (obzvlášť pokud ten někdo byl Severus Snape, že ano). Nedokázala se těchto myšlenek zbavit až do večera. Na žádnou procházku nedošlo, zůstala sedět ve svém pokoji a ubíjela se katastrofickými představami o radikálnější změně jejich vztahu než by byl rozchod. Sledovala, jak se venku stmívá. Napadlo ji, že by mohla Štědrý večer strávit alespoň s Vanessou nebo se stavit za Minervou, ale neměla na nikoho z nich náladu.
Když na její okno náhle zaklepala sova, málem leknutím vyletěla z kůže. Byla to ta krásná malá sněžná sovička, kterou tolik obdivovala ve výloze obchůdku v Příčné ulici. Vstala z křesla a otevřela, aby mohla vletět dovnitř. Přistála na stolku u gauče a otřepala si mírně zasněžená křídla. Ambra k ní pomalu přišla a všimla si, že má na noze připevněný vzkaz. Opatrně ho sundala a rozložila.

Viděl jsem, jak se ti ta opeřená koule líbila.
Veselé Vánoce.
SS
P.S.: Ještě nemá jméno.

Ambra se pousmála a odložila kousek papíru na stůl. Moc dobře věděla, že 'promiň' nebyl ochotný říkat příliš často.
Stejně jako další budoucí Zmijozelův dědic rostoucí v jejím břiše, ani sova ještě neměla jméno.
Ne. Nechtěla znovu zabřednout do myšlenek o dítěti. Místo toho vykročila ke dveřím svého pokoje odhodlaná čelit Mistrovi lektvarů ještě dnes. Zastavila se u těch jeho a na chvíli přece jen zaváhala. Zhluboka se nadechla a zaklepala na dveře. Jakmile to udělala a ozvalo se obyčejné 'dále', vešla dovnitř. Seděl za stolem, svůj hákovitý nos zabořený mezi hromadu neopravených esejí. Vskutku smysluplné trávení Štědrého večera. Zvedl svůj pohled směrem k návštěvníkovi jeho komnat a narovnal se.
"Hádám, že můj dárek už přiletěl."
"Vlastně ano," zamumlala a popošla k němu. Vstal od stolu a s nadzvednutým obočím na ni hleděl a vyčkával, co se bude dít. "Děkuju," řekla a nakonec se pár metrů před ním zarazila. Náhle nevěděla, jak se chovat. Těžko říct, jestli to bylo těmi hormony, šokem, událostmi posledních hodin, nebo vším dohromady, ale přestože na něj měla ještě trochu vztek, momentálně mu jen chtěla padnout do náruče. A tak to udělala.
"Nemáš zač," odpověděl dokonale zmaten jejím chováním. Ale byl by blázen, kdyby si stěžoval.
"Musím ti něco říct," rozhodla se nakonec, že mu tu šťastnou novinu řekne hned. Pořád ovšem nevěděla jak. Severus se trochu odtáhl, aby jí viděl do tváře. Nevěděl, co má očekávat.
"Jestli se chceš hádat kvůli včerejšku -" začal, ale Ambra ho přerušila.
"Ne. O to nejde," zavrtěla hlavou, ale odvahu mluvit dál opět ztratila.
"Tak o co jde?" zeptal se jí netrpělivě. Jeho pohled zkoumal její tvář a to ji ještě víc znervózňovalo.
"Jsem těhotná," vypadlo z ní nakonec a obezřetně pohlédla do jeho očí. Jeho výraz se náhle změnil z netrpělivého na šokovaný. Mlčel. Jen ji pustil a opřel se o svůj psací stůl. Severus Snape ztratil řeč… a to se vskutku moc často nestávalo.
"Dozvěděla jsem se to teprve dneska, jsem taky v šoku," promluvila, aby prolomila to nepříjemné ticho. Cítila se velmi napjatě, když se Severus rozhodl, že bude zticha.
"Ale jak je to možné?" vzpamatoval se. "Vždyť jsi brala ten lektvar."
"Ano, brala. Sama nechápu, jak je to možné," pokrčila rameny.
"A jsi si jistá?"
"Jsem. Byla jsem na kontrole a madam Pomfreyová mi to potvrdila."
"Aha," řekl jen. Skutečně nevěděl, co má dělat, nebo říkat, protože za ním ještě žádná žena nikdy nepřišla, aby mu oznámila, že s ním čeká dítě. A ještě ke všemu mu sdělit, že selhal jeho vlastní antikoncepční lektvar. Ne, to není možné. "A ty si to dítě chceš nechat?" zajímal se.
Teď pro změnu nevěděla co říct Ambra. Možnost potratu se jí příčila, ale na druhou stranu se necítila na to, aby byla - jak se říká - matka samoživitelka. Nakonec jen lehce pokývla hlavou, že kdokoliv s horším zrakem by tento pohyb ani nezaznamenal.
"Aha," zopakoval a sesunul se na židli. Tohle byla opravdu zajímavá situace. A nevěděl, jak si s ní má poradit. Nikdy neměl děti rád, obzvlášť pokud jejich hlavy byly tak tupé, jako hlavy těch, které musel učit. A skutečně nikdy žádné dítě neplánoval (ostatně, k tomu ani neměl příležitost). Ale teď, když byl postaven před hotovou věc, nebyl schopen říct, že žádné dítě nechce, protože je prostě nesnáší a vstávají mu z nich vlasy hrůzou. Ne, tohle totiž bylo jiné. Šlo o jejich ještě nenarozené dítě. A rozhodně by bylo mnohem inteligentnější než půlka hradu dohromady. A určitě by mělo talent na lektvary. Ačkoliv jeho matka tímto talentem za doby svého studia hodně šetřila.
Ambra jen nervózně podupávala na místě a přemýšlela, jestli má odejít, aby se s tím mohl srovnat o samotě, anebo stát a čekat, co na to řekne. Nezdálo se, že by toto oznámení bral jako dárek k Vánocům. Překvapivě.
A přesně v tu chvíli si vzpomněla, že svůj původní dárek nechala ve svých komnatách. Těžko říct, zdali se mu ty odměrky budou líbit, ale rozhodně byly třeba poté, co mu jednu z nich rozbila při vaření antikoncepčního lektvaru…
"Och!" vydechla.
No jistě.
Nejspíš ho tehdy rozptýlila natolik, že zapomněl naplnit jinou a tudíž se jí lektvaru jeden den nedostalo. Vzhledem ke zmatkům okolo učení a ostatních povinností, si to nejspíš vůbec neuvědomila.
"Co se stalo?" zareagoval Severus.
"Uvědomila jsem si, že tvůj lektvar nebyl neúčinný."
"Myslel jsem si to," odvětil bezbarvě a na oplátku se dočkal nepěkného ušklíbnutí.
"Jeden den jsem si ho zapomněla vzít," dodala omluvně a se zatajeným dechem vyčkávala, co ji na to Severus odvětí. Nezdál se, že by byl naštvaný… stále byl v šoku a poprvé v životě se to nesnažil skrývat.
"Kdy?" vypadlo z něj nakonec.
"Ten den, kdy jsem ti rozbila odměrky. Ty jsi pak učil, já také a pak jsme se nějak, ehm, věnovali něčemu jinému," řekla s ruměncem na tváři a sklopila zrak. Celá tahle situace byla absurdní a nikdy by ji nenapadlo, že se vůbec do takové situace dostane. "Koupila jsem ti nové jako vánoční dárek."
"Vánoční dárek?" podíval se na ni se zdviženým obočím.
"Který jsem kvůli tomuhle nečekanému překvapení nechala v pokoji," zamumlala. Skutečně jí nepřišlo důležité řešit v tento okamžik vánoční dárky. Chtěla vědět, jak na tom je. Chtěla, aby konečně řekl něco pořádného na to, že je v jiném stavu. Nechtěla tam dál tupě stát a dívat se, jak tam sedí se šokovaným výrazem ve tváři. "Chceš ho?" zašeptala. Stálo ji dost odvahy se na to zeptat takhle přímo.
"Co?" trhnul sebou a vzhlédl. Jen jí to stěžoval, sotva se odvážila tuhle otázku vyslovit jednou a teď po ní chtěl, aby ji zopakovala. Povzdechla si. Tázavě se na ni podíval a zároveň byla v jeho pohledu vidět kromě zmatení a šoku i kapka starosti. Ambra byla velmi bledá a vypadala, jakoby se snad měla každou chvíli zhroutit. Přesně tak se i cítila. Vždycky se domnívala, že je celkem silný člověk, ale jak došlo na tuhle situaci, nejradši by se zamkla ve svém pokoji, nikomu neotvírala a jen se sama snažila nějak poskládat dohromady.
"To dítě," dostala ze sebe. "Chceš ho?" zopakovala. Odpověď, která mohla od Severuse Snapea přijít, ji v tuhle chvíli přišla děsivější, než rozzuřený Maďarský trnoocasý drak.
Ano. To byla vskutku správná otázka, na kterou Severus Snape nebyl schopen odpovědět. Nebyl rodinný typ a věděl to každý, kdo ho znal... těžko říct, zda to zapříčinilo nedostatek mateřské lásky, kterou dostával (nebo spíše nedostával) od svých rodičů, ale možná právě proto teď nemohl odpověď. Anebo jen nechtěl? I to ho v ten moment napadlo, a kvanta otázek vytlačilo další množství jiných. Co když to dítě uvrhnou v zatracení jen proto, že bude nosit jeho příjmení? Co když pro všechno na světě bude stejný otec, jako byl ten jeho? A co když ho za to všechno jeho dítě bude nenávidět?
Promnul si kořen nosu. A kdy se jeho myšlenky změnily z dítěte na jeho dítě?
Všimnul si, jak Ambra bledne čím dál víc a uvědomil si, že ji nechává příliš dlouho čekat na odpověď. Ona to dítě chtěla. Řekla mu to. A společně to nějak zvládnou, nebo ne? Možná bylo na čase se hnout z místa.
Bude to jedna z největších životních výzev mistra lektvarů, obávaného profesora a sklepního netopýra, Severuse Snapea.
"Ano."
"Co jsem taky mohla čekat - počkat, řekl jsi ano?" napřímila se Ambra a několikrát zamrkala, jakoby se bála, že se jí to jen zdálo. Při jiné příležitosti by Severuse její výraz možná i donutil k nepatrnému úsměvu, zrovna teď ale neměl náladu se smát. Věděl, že odpověď na její otázku byla správná. Ani tentokrát se nemýlil, přesto se obával následků, které bude mít. Ambra zase stále nemohla uvěřit tomu, že souhlasil.
"Ano," zopakoval. "Nevěděl jsem, že jedním z vedlejších příznaků těhotenství je i nedoslýchavost," zpražil ji pohledem a konečně vstal ze židle, na které až doteď seděl, aby se o něj přestaly pokoušet mdloby. Ambra se opřela o dřevěné dveře jeho pokoje a mlčela. Severus sice nevěděl, jakou reakci má očekávat, ale předpokládal, že alespoň nějaká přijde. Ambra to ale asi očividně potřebovala chvíli vstřebat. Přešel až k ní, ačkoliv nevěděl, co by měl dělat nebo jak se zachovat. Takováhle situace byla Mistrovi lektvarů skutečně jedním velkým neznámem. "Ambro?" oslovil ji, protože její mlčení už překračovala míru, kterou dokázal snést. Ale ona stejně nic neřekla. Místo toho ho chytila za zátylek, natáhla se k němu a přitiskla své rty na ty jeho.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ms.Mee Ms.Mee | 8. ledna 2013 v 13:53 | Reagovat

Jeeeej, to som od toho starého Netopiera teda nečakala. :P No, dobre no, priznám sa, čakala. :D
Aj on môže mať rád nejaké dieťa, hlavne jeho, a tiež mi napadlo, že ho bude mať rád, lebo určite bude inteligentné po rodičoch. Ako inak. :D

2 Drácula Drácula | Web | 9. ledna 2013 v 14:53 | Reagovat

[1]: No sláva, že jsi tu! S Annie jsme ti chtěly i psát email, ale tvůj email nefungoval :-( už jsme se začaly bát! :-D

3 Eňa Eňa | 12. ledna 2013 v 19:12 | Reagovat

Toto zaujímavé dielko som objavila včera. Je to bomba. Smejem sa tu pri tom ako debilko. :-D
Teda, a to som si začala mylieť, že Severus omdlie a on iba prekonal duševný otras. :-D :-D No... kým to nie je infarkt miocardu... :D
A úprimne, som zvedavá na pokračovanie. :-D Budem tu chodiť každý deň a trpezlivo čakať. :D

4 Ms.Mee Ms.Mee | 23. ledna 2013 v 17:20 | Reagovat

[2]: Nebojte sa, som tu. :) Čítam a už by som si určite rada prečítala aj ďalšiu kapitolu.
Ale tak som v poslednom ročníku na výške a makám. :D Akurát sa tu s hrôzou dívam na hromadu kníh, ktoré potrebujem k písaniu záverečnej práce. A viete, čo? Rozhodla som sa odskočiť si na nejaké tie blogy. Či tu nie je niečo nové a tak. :)
Dúfam, že vám sa v škole darí. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama