FF: Ber, nebo nech být: Kapitola 19 - Odhalení.

21. května 2012 v 16:20 | Annie. & Dracula. |  Drácula & Annie
Tak jo, je tady další kapitola. V pořadí už devatenáctá (moje oblíbené číslo).. to je rekord! :D
Dvacátou kapitolu máme teprve rozepsanou a tuším, že Annie nechtěla, abych to sem dávala předtím, než jí dopíšeme, ale já se táááák nudím.. :D místo do školy teď chodím dva týdny na praxe, kde jsem tak dvě hodiny (někdy tam vůbec nejsem), takže se pořád flákám doma a už mě to nebaví. Grrr.
Enjoy it.

Kapitola 19 - Odhalení.

(Snapeovi je v knize cca 38, ne jako jeho herci 65, proto si ho prosím představujte jako na této fotce, kdy byl ještě mladý.)


Severus netušil, že je celou dobu pozorován, a proto předstíral, že se za těch pár uplynulých vteřin nic nezměnilo. Když si začal nalévat čaj, Ambra už to nevydržela a dala o sobě vědět.
"Chutná ti?" zeptala se, přestože ji to nezajímalo. Trápila ji jiná věc. Severus se překvapeně otočil. Jak dlouho už stála mezi dveřmi? "Proč jsi tu?" vyhrkla okamžitě, nedala mu příležitost, aby odpověděl na předchozí otázku. Najednou nevěděl, jak se má chovat; jak má čelit Ambře tváří v tvář, když už věděl o jejím původu. Jistě, neznamenalo to, že by byla stejná jako lord Voldemort, ale přesto si nebyl jistý, co od ní má očekávat.
"Ty víš moc dobře proč," odvětil a snažil se vyhnout očnímu kontaktu.
"Tak teď už znáš pravdu o mě a mé rodině," povzdychla si a přešla k oknu. Oči jí neskutečně pálily, ale zakázala si plakat. Nikdy nebyla slaboch, jen toho na ní bylo prostě moc. "Úkol splněn. Můžeš jít," hlesla smutně, ale nepodívala se na něj. Prudce vstal, až židle, na které seděl, spadla na zem. Ambra si skutečně myslela, že se chystá odejít.
"Ne! Utekla jsi jak malá holka a neuráčila ses podat vysvětlení," řekl rozhořčeně přísným hlasem. Ambra naštvaně stiskla rty a otočila se na něj. Ve chvíli, kdy se jejich pohledy střetly, zapomněl na to, co před chvílí zjistil. Její oči byly drzé, vášnivé, temperamentní, ale i milující, oddané a statečné a především upřímné. S Voldemortem neměla nic společného. Nic, kromě původu.
"Tak promiň, asi prostě jsem malá holka!" křikla uraženě.
"Já jsem tady ten, kdo má právo být naštvaný, ne ty!" obořil se na ni možná až moc prudce. Znovu se jí nahrnuly slzy do očí, ale podařilo se jí je opět potlačit. Nehodlala brečet. Ne teď, ne před ním. "Proč jsi mi to neřekla?" přišel k ní blíž, ale ustoupila.
"Že jsem příbuzná s Voldemortem?" podívala se na něj a zkoumala jeho výraz. Při vyslovení toho jména se Snape neubránil ušklíbnutí. "Ano, přesně tohle je ten důvod," zavrtěla hlavou a zamračila se. "A navíc to není zrovna věc, kterou by se člověk chlubil," prohlásila a založila si ruce na prsou.
"Mělo mi to dojít mnohem dřív," zahučel.
"Proto jsem ti vymazala paměť. Abys nevěděl, že mluvím s hady. To moc lidí neumí… Zmijozelův dědic," ušklíbla se. "Nikdo to nikdy neměl zjistit, nikdy!" křikla na něj znovu. "Víš vůbec, co by to pro mou rodinu znamenalo? Taková potupa, taková špína, bylo by to peklo," mumlala Ambra a povzdechla si. "Navíc by nás všechny zabil. Ne, nikdo to nesměl vědět," opakovala a vrtěla hlavou. "Mimochodem," vyjekla. "Nejsem si jistá, jestli máš právo být vůbec naštvaný!" hlesla jízlivě. "Nenapadlo tě, jak se asi cítím já, co?! Jak se cítí celá moje rodina,? My jsme si tohle nevybrali!" křikla a vztekle se mu podívala do tváře. Nechápala, jak k tomu bezcitnému netopýrovi mohla něco cítit. Jak si jen naivně mohla myslet, že by se někdy zajímal o něco jiného, než o vlastní prospěch. "Jsi egoistický sobec! Nebudu ti zaclánět v tom tvém sebestředném vesmíru." dodala a obešla ho. Prudce chytila kliku od vchodových dveří, ale zaváhala. Otálela. Doufala, že něco řekne.
Šokovaně zíral do zdi a slova se mu zadrhla v krku. Už tolikrát mu tohle někdo vmetl do tváře. Už tolikrát. Ale od ní to bolelo, protože věděl, že jsou její slova pravdivá. Byl sobecký, protože v životě nikoho neměl. A proto se vždy staral jen sám o sebe.
"A na tu noc zapomeň. Pro mě to nic neznamenalo," zalhala. "A pro tebe očividně taky ne."
Jakmile se po tváři skutálela první slza, odešla. Znovu.
Severus si uvědomil, že právě nechal odejít jedinou osobu, na které mu kdy tolik záleželo. S hořkostí v hlase a nenávistí v srdci. To se mu tedy povedlo.
Ambra čekala, jestli půjde za ní, nebo ji nechá jít. Ani on sám nevěděl, co má dělat. Vyběhla z domu na ulici a tentokrát se už skutečně rozbrečela. Zpomalila a kráčela ztemnělou ulicí. Babiččin dům se nacházel přímo v samotném srdci Anglie - v Londýně. Milovala to tady; tu atmosféru, lidi, domy - prostě vše. Avšak v tuhle chvíli si přála být jinde.
Netrvalo dlouho dostat se hloub do města. Byla jí zima, protože si v tom spěchu ani nevzala kabát, ale to ji nezajímalo. Utřela si slzy, zhluboka se nadechla a rozhlédla se. Měla pocit, že na ní všichni zírají. Jakoby to se Snapem zároveň najednou věděli i všichni ostatní. Alespoň jí to tak připadalo. Bylo jí hrozně. Pořád na to musela myslet.
Ví to. Zjistil to a rozhodně ji nepodržel. Naopak, zachoval se přesně tak, jak čekala. Chtěla slyšet, že na tom nezáleží… na tom, jaký má původ, na tom, kdo je její příbuzný. On ale neřekl nic, vůbec nic.
Nic, co by ji mohlo utěšit a dodat jí odvahu. A tak moc by to chtěla slyšet, právě z jeho úst.
Jenže on byl prostě takový. Cítila se hloupě, když si uvědomila, jak mu celou dobu věřila. A on už znal její tajemství a byl teď pravděpodobně na cestě do Bradavic, aby vše vyklopil McGonagallové. Co bude jen dělat? Schovávat se po zbytek svého života, nebo se vztyčenou hlavou čelit pravdě?
Naskočila jí husí kůže.
V tuhle dobu už nebylo město plné lidí jako odpoledne, ale přesto nebyla sama. Cítila všudypřítomné zvědavé pohledy. Procházela po břehu řeky Temže a zírala na osvětlené Londýnské oko. Netušila, jak rychle se dostala do centra města z babiččina domu - pravděpodobně běžela a neuvědomila si to. Povzdychla si. I kdyby za ní Snape šel, teď už ji stejně nenajde. Ale o to jí přece šlo... nebo ne?
Pokračovala dál v chůzi, až došla k přístěnku, ve kterém bylo několik laviček. Sedla na jednu z nich a dál zírala na řeku. Byla k smrti vyčerpaná a hladová.
*

"Co tu ještě děláte?" ozvala se Ambřina babička a probrala Snapea z přemýšlení. Vyslal k neteři temného pána nechápavý pohled. "Jestli nehodláte jít za ní, tak opusťte můj dům," prohlásila klidný hlasem, znovu se posadila do jednoho z křesel a natáhla se pro svůj šálek čaje.
"Nechápu -," začal, ale přerušila ho.
"Jestli nechápete, proč byste ji měl najít, tak jste ještě větší pitomec, než si ona pravděpodobně myslí právě teď," vzhlédla k němu a usmála se. Mile, přesto provokativně. Snape se na chvíli zarazil a probodl ji ledovým pohledem. Ty dvě byly příbuzné na první pohled. Alespoň konečně věděl, po kom zdědila to, jaká je.
"Pitomec?" dostal ze sebe zaskočeně.
"A nejste snad?" zasmála se. Aniž by se na něj podívala, věděla, že už vykročil k východu. "Samozřejmě, o sobě to nikdy neřeknete nahlas, to chápu," pokrčila rameny a usrkla čaj. "Nevzala si kabát. Vezměte jí ho, ať tam nezmrzne," pronesla ještě nakonec.
"Jak víte, že jdu za ní?" odsekl Snape podrážděně.
"Říkejte tomu ženská intuice," pokrčila rameny a pousmála se, to už ale Mistr lektvarů neviděl, protože za sebou zrovna zabouchl dveře a Ambřin červený kabát křečovitě svíral v ruce. Rychle seběhl schody, po kterých před chvílí běžela Ambra, ale už ji bohužel nikde nezahlédl. Stál bezradně na ulici rušného Londýna a rozhlížel se do všech stran. 'Kam by jen mohla jít?' napadlo ho, ale vzápětí si uvědomil, že i kdyby to tušil, v Londýně se nevyznal. Nezbývalo mu nic jiného, než jít za svým nosem a doufat, že je to správná cesta.
Zatočil doprava a viděl v dáli mizející postavu. Měla na sobě jen tílko a tmavé vlasy jí vlály ve větru. Zcela jistě to byla Ambra.
Šel za ní celou dobu, ale nepokoušel se ji zastavit. Chtěl vědět, kam půjde.
Ona ale netušila, že jí je Mistr lektvarů v patách. Stál kousek za ní, když seděla na lavičce a přemýšlel. Nevěděl přesně, co by jí měl říct; jak by se jí měl omluvit - protože tohle nebyla věc, kterou by dělal denně.
Jakmile uslyšel její usedavý pláč, byl si zcela jist, že se jí skutečně musí omluvit. Nechtěl, aby se trápila. A už vůbec ne kvůli němu.
Zachvěla se zimou a Severus k ní přešel blíž. Položil jí kabát na ramena. Trhla sebou, jak moc se lekla, ale neotočila se na něj. Jen dál mlčky sledovala klidnou hladinu vody.
"Mýlíš se. Pro mě ta noc znamenala víc, než si myslíš," řekl a sedl si vedle ní na lavičku. Upřeně ji pozoroval, ale výraz její tváře se nezměnil. Stále nic neříkala. "A nezáleží mi na tom, jestli jsi, nebo nejsi Zmijozelův dědic. Byl jsem prostě překvapený," povzdychl si a odvrátil svůj pohled do dáli. "Vrať se do Bradavic."
"Proč?" zeptala se a Severus byl ohromený, že s ním zase mluví.
Naprosto neočekávaně mu z úst vyklouzla ta slova, která si tak dlouho odmítal připustit. A která myslel, že nikdy v životě nevysloví nahlas. "Protože tě miluji."
Ambra sebou při těch slovech trhla a konečně se na něj podívala.
"To myslíš vážně?" dostala ze sebe tiše a zahleděla se mu do očí.
"Věci, které říkám, myslím vždy vážně, slečno Wrightová… nevěříte mi snad?" zeptal se okamžitě. Ambra v té reakci slyšela i osten rozhořčení, že si to dovoluje zpochybňovat. Sklopila oči a pousmála se. Jeho tón jí připomněl studentské roky.
"Ale věřím, vždycky jsem ti věřila, to víš," zavrtěla hlavou Ambra a koukala do klína na své zkřehlé ruce.
"Proč?" položil tentokrát tuto otázku on.
"Protože tě taky miluju," řekla Ambra a Snape se na ni překvapeně podíval. "Co?" zeptala se Ambra nechápavě. "Nevěříš mi snad?" neodpustila si.
"Mě přece není možné milovat," zavrtěl hlavou.
"Jsem si jistá, že hodně lidí je o tom přesvědčeno," zavrtěla pobaveně hlavou a její špatná nálada byla ta tam. Naklonila se k němu, krátce ho políbila a k jeho zklamání se zase odtáhla. "Ale je to blábol," pousmála se, opřela se o lavičku a znovu se zahleděla na hladinu Temže.
"Vsadím se, že by se našlo víc žen, které by se na tebe vrhly, kdybys jim dal příležitost."
Téměř posměšně si odfrkl. "I kdyby nějaké takové ženy byly, o čemž silně pochybuji, nedal bych jim žádnou příležitost. Vždyť víš, jaký jsem… jak jsi to jen řekla? Egoistický sobec," ušklíbl se, ale v jeho hlasu nezazněla žádná výčitka, nebo uražená hrdost. Věděl, že měla pravdu.
"Nech toho," protestovala.
"Nikdy se o mě nikdo nestaral. Vždycky jsem se o sebe musel starat sám. Jsem prostě takový," povzdychl si a chytil jí za ruku. "Tohle je pro mě nový, neprozkoumaný pocit."
"Já vím," zašeptala a nechala se přitáhnout do náruče. "Pro mě je tohle taky nové."
I když mu neviděla do tváře, cítila, jak se zamračil. Podivila se.
"Celé ty roky jsem se musel dívat, jak se ti dostává pozornosti od tvých spolužáků; zejména těch mužského pohlaví," zaúpěl. Jakmile si na to vzpomněl, opět pocítil osten žárlivosti.
"To je možné," řekla ledabyle, přestože nikdy neměla pocit, že by byla oblíbená. "Ale to neznamená, že jsem nějakého z nich milovala, Severusi," pokračovala a odtáhla se, aby mu mohla pohlédnout do očí. Už přestala být na pochybách. Najednou věděla, že ji miluje také a jeho oči ta slova jen stvrzovala.
Opět se schoulila k jeho tělu a zívla.
"Měli bychom jít, jsi unavená," konstatoval Snape a k předešlému tématu se raději nevyjadřoval. Nepotřeboval slyšet, s kolika z nich byla, aniž by je milovala. Představa, že měla někdy vztah s někým jiným, než s ním, ho rozčilovala. Nechtěl si to připustit, ale hrozně žárlil. Už v době, kdy byla jeho studentkou.
"To se ti jen zdá," popřela to, protože chtěla, aby tahle chvíle ještě přetrvala. Bylo jí jasné, že v Bradavicích to bude jiné. Jak dlouho bude trvat, než bude souhlasit s tím, aby jejich vztah zveřejnili? Nechtěla to teď řešit. Důležité bylo, že chtěl být s ní.
Jenže jak dlouho bude ona jeho? Mistr lektvarů nedokázal zabránit tomu, aby zapochyboval.
"Ale nezdá," zavrtěl hlavou.
"Mlč. Nekaž to, taková hezká, romantická chvilka," vynadala mu a vzhlédla k němu. Ušklíbl se a ona protočila oči. "Cyniku," zamumlala.
"Nic jsem přece neřekl," provokoval jí s mírným úsměvem ve tváři.
"To je taky tvoje jediné štěstí," prohlásila Ambra a znovu se o něj opřela.
Tiše zívla, aby si toho Severus nevšiml a na chvíli zavřela oči. Sice ji stále tížil fakt, že ví o jejím původu a klidně by to mohl proti ní použít, ale nechtěla o tom přemýšlet. Byla tak unavená...
"Ambro?" ozval se po chvilce ticha Snape. Začínal nabývat na dojmu, že mu usnula v náručí. Neměl tušení, kde přesně bydlí její babička, nebo odkud se tudy dá dostat do Příčné ulice. Nejradši by se s ní přenesl, ale nemohl. Ne tady.
"Vždyť já nespímmmm...," vzdychla nesrozumitelně.
"Očividně," hlesl. Chtěl by takhle zůstat napořád, ale nešlo to. "Vstávej," přikázal a zatřásl s jejím tělem.
"Mám chuť na palačinky," zamumlala ve stavu mezi spánkem a bděním.
"Cože?" nechápal.
"Mám chuť na palačinky," zopakovala a napřímila se. Znovu zívla, ale už byla vzhůru.
"Jistě, obvykle je nosím po kapsách," zakroutil nechápavě hlavou a dal ruku kolem jejích ramen. I přes Ambřiny protesty se zvedli z lavičky a dali se do kroku. Mířili zpátky do domu její babičky. Snape jí nabídl rámě a ona se do něj s úsměvem zavěsila. Lidé po nich koukali, ale tentokrát jí to nevadilo. Naopak, byla ráda, že si jich někdo všímá. Alespoň vidí, že je zrovna v tuhle chvíli šťastná.
"Myslí si, že jsem na tebe starý," prohlásil najednou Severus. Ambra protočila oči a zasmála se.
"Ani náhodou," zavrtěla hlavou. "Je jasný, že ti akorát všichni závidí," vtipkovala.
"Jistěže, mají důvod mi závidět," řekl upřímně a Ambra cítila, jak rudne. "Ale nemám rád, když všichni civí," podotkl. "A navíc jsem o dost starší," trval si na svém.
"Ale nejsi," odmítla rázně. Už se nadechoval k odpovědi, ale přerušila ho. "A neopovažuj se mi odporovat," probodla ho pohledem, ale v očích jí hrálo. A tak už nic neříkal, jen se pousmál a společně kráčeli dál. Tentokrát jim cesta trvala dvakrát tak dlouho, ale v žádném případě jim to nevadilo.
I když Ambra usínala za chůze, stále si povídali. Ambra si nikdy nedovedla představit, že by se tohle někdy mohlo proměnit ve skutečnost. Ne, tohle určitě byl jen sen. A zatraceně krásný sen!
Bylo jí najednou jedno, že ví o její rodině. Vlastně jí naopak přišlo, jako by z ní spadlo obrovské břemeno.
A Snape, jako by jí četl myšlenky, řekl: "Neboj, nikdo se to ode mě nedozví. Pokud mi ovšem nehodláš vymazat paměť. Zase," ušklíbl se.
"To si ještě rozmyslím," rýpla si, přestože věděla, že už by nic podobného neudělala. Sice se bála, že by tohle odhalení mohlo jednoho dne ohrozit její rodinu, ale konečně se cítila volně, když osoba, která pro ni tolik znamenala, znala pravdu.
"Dobře. Ale tuhle vzpomínku mi nech," žádal a v uších mu opět zaznělo její vyznání.
"Fajn. Ale chci vědět proč," zamumlala a stiskla Severusovu paži silněji. Cítila se s ním bezpečně, i když kolemjdoucí asi měli jiný názor. Černá postava v naprosté tmě působila spíš děsivě, než ochranitelsky.
"Protože si chci pamatovat ta slova, co jsi mi tady řekla," odpověděl, ačkoliv nechtěl ztratit ze své mysli žádný moment, který strávil s ní. Nehledě na to, jestli byl dobrý, nebo ne.
"Klidně ti je zopakuju," odvětila ledabyle, jako by to bylo něco, co říkala každý den. Ale Snape musel uznat, že by mu vůbec nevadilo, kdyby to zopakovala. Nikdy nic podobného neslyšel a zamlouval se mu pocit, že ho Ambra Wrightová miluje.
Zastavil se. Ambra na něj hodila zmatený pohled, ale jakmile se sklonil, aby ji mohl políbit, pochopila. A rozhodla se neprotestovat. Natáhla ruku, aby mohla své prsty vplést do jeho černých vlasů a jemu unikl tichý vzdech.
"Musím uznat, že na Trolla to nebylo, slečno Wrightová, ale chtělo by to víc praxe," dobíral si ji s příslibem dalších polibků, kterých se nemohl nabažit. Líbala tak nádherně!
"Mohla bych říct totéž," bránila se, ale nakonec mu věnovala úsměv, který patřil jenom jemu. "Kam jdeme?" zeptala se Ambra nechápavě, když odbočili z cesty, která vedla k domu její babičky.
"Hledat kavárnu, kde dělají palačinky," pokrčil rameny Severus a pohlédl na ni tmavýma očima.
"Neříkej mi, že chceš teď shánět palačinky," zapochybovala.
"Zaprvé chci, protože na ně máš chuť a zadruhé myslím, že bychom si měli promluvit," řekl hlasem bez emocí, který jí už zase připomínal toho Snapea, kterého vždycky znala, ale jí to nevadilo. Věděla, že takový bude vždycky. Důležité bylo, že ona byla nejspíš jediná, kdo věděl, že se umí chovat i jinak. A že to byla právě ona, která ho donutila sundat tu tak dlouho nasazenou masku.
"O čem?" neodpustila si, ačkoliv jí to bylo jasné.
"O čem bys tak řekla?" oplatil jí otázku a podržel dveře, když došli k jedné stále otevřené přívětivě vypadající kavárně na rohu ulice. Ambra neodpověděla, jen si povzdechla, vešla do podniku a rozhlédla se, aby našla nějaké vhodné místo k sezení. Nakonec zamířila k jednomu stolu v rohu a klesla na židli. Severus ji následoval a posadil se naproti ní.
"Dobře tedy, promluvíme si," ozvala se konečně Ambra po chvíli ticha. "Ale nejdřív ty palačinky."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ms.Mee Ms.Mee | 21. května 2012 v 20:52 | Reagovat

Skvelé. :P Ja som vedela, že pôjde za ňou. A myslela som si, že ho jej babička pošťuchne, aj to, že jej vezme ten červený kabát, ktorý mal na nej vždy tak rád. :D
Hehe...proste super...och, ale po tom kokosovom pudingu, čo som do seba vtrepala, by mi tie palacinky nesadli. :D Ale dúfam, že im bude chutiť. :D

2 Annie. Annie. | Web | 31. května 2012 v 23:25 | Reagovat

[1]:No po kokosovém pudingu palačinky asi nejsou úplně ideální nápad no :-D Každopádně jsem ráda, že se ti kapitola líbí... poslední dobou jsme trochu v krizi, protože toho já konkrétně mám hrozě moc, no Drácula to odnáší, páč nemám moc čas psát, ale snad se to zase zlepší :)

3 Ms.Mee Ms.Mee | 5. června 2012 v 16:25 | Reagovat

[2]: Tak ja pekne poslušne čakám na ďalšiu kapitolu. :D Ako ináč. Pretože čakať sa vždy oplatí. Tak nech sa vám všetko vydarí, čo máte a potom si budete užívať prázdniny a písať poviedku. :P hehe

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama