FF: Ber, nebo nech být: Kapitola 18 - Útěk.

14. května 2012 v 17:09 | Annie. & Dracula. |  Drácula & Annie
Omlouváme se, že kapitoly přibývají pomalu. Já - Drácula, sice poslední dobou mám více času, což se bohužel o druhé admince Annie říct nedá. Snad se to brzo zlepší.. no zatím je tu už (!) osmnáctá kapitola.
Enjoy it.

Kapitola 18 - Útěk.

(Snapeovi je v knize cca 38, ne jako jeho herci 65, proto si ho prosím představujte jako na této fotce, kdy byl ještě mladý.)


"Zjistil jste něco Severusi?" vyhrkla hned Minerva, sotva zmizeli za rohem liduprázdné chodby.
"Ne, ale doufal jsem, že vy ano. Nemám naprosto nejmenší tušení, o koho by se mohlo jednat," povzdychl si zoufale. Nelíbilo se mu, že nemá žádnou stopu. "Možná bych měl navštívit Malý Visánek," pokrčil rameny. "Tahle situace mě vskutku irituje."
"Mě také Severusi. Myslíte si, že po rodu Gauntových něco zůstalo?"
"To nevím," zavrčel podrážděně. "Z toho důvodu se tam chci podívat, abych zjistil, zdali po nich něco zbylo, nebo ne."
Chvíli stáli mlčky a usilovně přemýšleli, co by jim mohlo pomoct v pátrání. Snape nervózně podupával a Minerva připomínala sochu.
"Možná mě něco napadlo," vyhrkla náhle ředitelka. Severusovo obočí v tu ránu vystřelilo vzhůru.
"Poslouchám."
"Pokud si dobře vzpomínám, tak viteál v Gauntově prstenu byl zničen, ale prsten sám nikdy zničen nebyl," nadhodila, ale svými slovy si zcela jistá nebyla.
"Abych byl upřímný, nejsem si jistý. Tuším, že máte pravdu. Určitě je v trezoru v ředitelně," pokýval hlavou Snape a zamyslel se. Podle prstenu, který Gauntům patřil, by byl možná schopen zjistil alespoň nějaké informaci, možná nějaké přímé propojení s přeživšími. Vycítit rodovou linii, ačkoliv nic nebylo jisté. A rozhodně to nebude úplně snadné. Z přemýšlení ho po chvíli vytrhla bývalá profesorka přeměňování, jelikož znovu promluvila.
"Bylo by to jednodušší, kdybychom našli nějakou fotografii Anny Jensenové," povzdechla si. "Což se mi zatím bohužel nepodařilo, ale myslím, že ten prsten nás může navést tím správným směrem," pokývala hlavou.
"To ano, za zkoušku nic nedáme," souhlasil Snape a stále zamyšleně hleděl někam do neurčita. "Heslo k trezoru znáte vy," pokrčil rameny. "Já zatím připravím lektvar, který by mi mohl pomoci, pokud kouzla nezaberou," řekl ředitelce a vykročil chodbou směrem ke své laboratoři.
"Severusi," zarazila ho McGonagallová. Ohlédl se na ní s tázavým výrazem ve tváři. "Není pochyb o tom, že musíme Zmijozelova dědice - potažmo více dědiců - najít, ale nikdy jsme nemluvili o tom, co bude následovat," upozornila ho. Zahleděl se svýma temnýma očima do těch jejích, plných přísnosti, stáří a dobré vůle.
"To záleží na tom, jestli je nebezpečný. Nebo by mohl být," odvětil stroze. Netušil, co udělá, až najde někoho, kdo je stejné krve jako Pán zla. Člověk, který zabil tolik lidí a tolika dalším zničil život. Nemohl nic podcenit. Nechtěl přemýšlet o tom, jaký bude další postup, byl si jen jistý tím, že toho dědice musí najít.
*
Když byla Ambra ještě studentkou, často odposlouchávala cizí hovory. Věděla, že to není správné, ale něco jí říkalo, že by to dnes měla udělat znovu. Že jde o něco důležitého. Ani Snape, ani McGonagallová nevěděli, že opustila Velkou síň a teď stojí jen kousek od nich, za rohem, a ani nedutá.
Ještě chvíli stála opřená o zeď, a jakmile měla jistotu, že jsou pryč, hlasitě vydechla. Rozeběhla se ke svým komnatám a potichu vešla dovnitř pro případ, kdyby Snape byl v té své. Nechtěla, aby věděl, kde se zrovna nachází.
Zavřela za sebou dveře, několikrát je zabezpečila kouzlem proti vniknutí a pak začala vztekle ničit věci, které ji přišly pod ruku.
"Kruci!" zakřičela a mrskla vázou o zeď. "Zatraceně! To snad není pravda!"
Vzala do ruky všechny své polštáře a rozčíleně je trhala, dokud celou místnost nezaplavila oblaka peří. Nevěděla, jestli je víc naštvaná proto, že to vědí a chtějí toho dědice - chtějí ji najít, anebo proto, že se Snape chová jako typický Zmijozel a soudí lidi podle toho, jakou mají krev.
Ambra věděla, že nebude trvat dlouho a pravda vypluje na povrch. To ona byla jednou z osob, kterou se snaží najít. To ona byla dalším dědicem Salazara Zmijozela. Ale jen proto, že byl lord Voldemort strýcem její babičky to přeci neznamenalo, že bude stejná - že je duševně nemocná a musí bezhlavě zabíjet lidi. Ne!
Tak proč ji ksakru nemohli nechat být? Proč se ji ten panovačný netopýr snažil za každou cenu najít?! A jak dlouho už? Kdyby byla pro společnost nějak nebezpečná, už dávno by o sobě dala vědět svými skutky. Nemusí ji přece hledat!
Zoufale se svezla po zdi na zem a začala usedavě brečet. Nechtěla v Bradavicích zůstávat už ani vteřinu navíc, ale byla příliš vyčerpaná, než, aby vstala, zabalila si všechny svoje věci a navždy zmizela.
Otřela si slzy z tváří a doplazila se k posteli, pod kterou měla schovaný svůj kufr. Byla teď psancem, kterého musí okamžitě zlikvidovat; byla nebezpečná kvůli svým schopnostem, a proto musela odejít.
Nikdy to nikomu neřekla. Nebylo to nic, čím by se člověk chlubil. A navíc, kdyby se to rozkřiklo, mohlo by to dopadnout katastrofálně. Neohrozila by tím jen sebe, ale celou svou rodinu. Kouzelnická společnost by se nesmířila s tím, že žije Voldemortův příbuzný. Nebo dokonce několik. Našel by se někdo, kdo by jim mohl chtít ublížit, kdo by je mohl chtít zabít. A rozhodně spousta těch, kteří by se s ní a s její rodinou báli bavit.
Znovu se jí nahrnuly slzy do očí. Co s ní teď bude? To tajemství dokázala udržet tak dlouho… Chtěla, aby zůstalo skryto za každou cenu, ale zároveň věděla, že jestli je někdo schopný zjistit pravdu, je to právě Severus.
A co se stane, když teď zmizí? Čeho tím dosáhne? Prozradí se? Dojde mu to, nebo si bude myslet, že před ním utekla z jiného důvodu? Neměla čas to řešit. Jestli ten prsten zabere, dovede ho to k nejstaršímu z rodu Gauntů. K její babičce. K dceři Anny Jensenové. Musí tam být dřív než on, musí ji varovat… a hlavně neexistovalo místo, na kterém by v tomto okamžiku chtěla být víc. Potřebovala si o tomhle promluvit s někým, s kým mluvit mohla.
Vytáhla kufr a začala do něj házet svoje věci. Rychle ho zaklapla a povzdechla si. Měla by tu nechat nějaký dopis? Slova na rozloučenou? Nebo jen zmizet na dobu neurčitou? A bude ji hledat? Nebo bude naopak rád, že se jí zbavil, protože pro něj byla jen jednorázovou záležitostí?
Z přemýšlení jí vytrhlo zaklepání na dveře. Prudce otočila hlavu ke dveřím a nevěděla, co má dělat. Uběhlo příliš málo času na to, aby to věděl. "Slečno Wrightová, jste tam?" ozval se Snapeův hlas. Byl tak opatrný, až to Ambru trochu rozčilovalo. Stiskl kliku, ale ta nepovolila. Ambra dobře věděla, co dělá, když čarovala. Bez hůlky se sem nedostane nikdo. Doufala, že si bude myslet, že tu není a odejde.
Couvla a podívala se ke krbu. Letax. To byla jediná možnost. A to hned teď! Nesměla ale letět rovnou ke své babičce, to by se dalo příliš snadno vysledovat.
"Ambro," pozvdechl si tiše, ačkoliv to bylo skrz dveře tlumeně slyšet. Nachvíli se zarazila při zvuku svého jména, ale věděla, že ji nesmí nic zastavit. Obzvlášť ne on.
Popadla svůj kufr a přesně v momentě, kdy se mu podařili odemknout dveře, zašeptala: "Příčná ulice!" a zmizela v zelených plamenech. Severus se zarazil, když si všiml rozcupovaných polštářů a rozbitého nábytku. Co to mělo znamenat?
Napadlo ho, jestli se jí třeba něco nestalo, ale jakmile se jeho pohled srazil s krbem, ve kterém dohořívaly zbytky uhlíku, bylo mu jasné, odkud vítr vane. Byla tu a odletaxovala pryč. Ale kam? A proč?
Povzdychl si a sehnul se ke krbu. Přestože byl rozhodnutý, že musí najít Zmijozelova dědice co nejdřív, nemohl nechat odejít Ambru bez vysvětlení. Co když to udělala přece jen kvůli němu? Měl strach, že lituje společně prožité noci, a proto zmizela.
Ale přeci... ne, kvůli němu by tohle neudělala. Sice se vyhýbala hodinám lektvarů v době, kdy byla ještě studentkou, ale tohle jí nebylo podobné. Na to ji znal až moc dobře.
Vlezl si dovnitř a pomocí kouzla se mu podařilo dostat přesně tam, kam odletaxovala. V tom spěchu zapomněla odpojit síť, aby to nikdo nemohl zjistit.
Dopadl do špinavé uličky, ukrytou za telefonní budkou přímo v Příčné ulici. Rychle se vyhoupl na nohy a začal se rozhlížet všude kolem. Hluk se nesl vzduchem, přesto nikoho neviděl. Naštvaně kráčel přímo za svým hákovitým nosem a doufal, že ji brzy potká. Radši by teď učil stádo tupohlavců v Bradavicích, než, aby se musel brodit zaplivanou ulicí.
Náhle si všiml, jak postava, která silně připomínala Ambru, zahnula za roh.
Přidal do kroku, aby ji dohnal, ale když zaběhl do té uličky, kde jí zahlédl, nebyla tam. Věděla snad, že ji sleduje? Zaváhal. Zaklaply se dveře jednoho z obchodů, ale výlohou ji neviděl. Nevěděl, jestli se přemístila, nebo se rozhodla pro další krb. Vešel dovnitř. Obchodník tu žádný nebyl a tak se mohl v klidu porozhlédnout. Jediné, co ho zajímalo, byl ale krb. Krb, ve kterém opět dohasínaly zelené plameny. Proč před ním utíká?
*
Ambra vykročila z krbu a rozhlédla se. Zpanikařila a přenesla se rovnou k babičce, která seděla v křesle naproti krbu a překvapeně se na ní podívala. Ambra z krbu rychle vylezla a urychleně odpojila síť. Věděla, že ho to nezastaví, ale alespoň ho to zpomalí. Cítila ho za sebou, celou cestu. Neměla být tak hloupá, všechno pokazila. Teď přijde sem a všechno mu dojde.
"Co tu děláš, holčičko?" zeptala se žena, které ale nebylo tolik, kolik by lidé na věk babičky tipovali. Bylo jí pouhých padesát šest let. Jak ona, tak Ambřina matka měli dítě velmi brzy. Ambra už měla z tohohle pohledu nejvyšší čas. Na to ale rozhodně neměla ani pomyšlení.
"Přišla jsem tě varovat," zašeptala Ambra a ohlédla se ke krbu. "Oni to ví. Tedy ještě ne, ale brzy budou, hledají nás, hledají Zmijozelovi dědice, hledají dceru Anny Jensenové," vychrlila ze sebe Ambra a položila fotku své prababičky na krbu tak, aby nebyla vidět.
"Uklidni se, holčičko," chlácholila ji, když viděla, jak se jí ve tváři mísí všechny emoce dohromady.
"Ví to," hlesla zoufale. "Co budeme dělat?"
"Nic," řekla blonďatá žena a vstala z křesla.
"Nic?"
"Nic," zopakovala. "Dáš si čaj?"
"Babi!" zaúpěla, protože ji štvalo její chování. Jako by se jí to ani netýkalo. "Víš, co všechno se může stát, pokud to vyplave na povrch?" vyhrkla Ambra.
"Proč by se měl někdo stydět za svůj původ? Není to správné," pokrčila rameny, sehnula se ke konvici s čajem, která stála na stolku a nalila své vnučce šálek černého čaje, který voněl po celé místnosti.
"Možná to není správné, ale v tomto případě pochopitelné," zahučela Ambra, posadila se a složila tvář do dlaní. Starší žena přešla ke krbu a fotku své matky opět postavila. Byla to jediná věc, která jí po ní zbyla. Voldemort ji zabil velmi krátce po porodu. Když našli opuštěné dítě, mělo u sebe jen tuhle fotografii, na které bylo zezadu napsáno jméno její matky. Celý příběh zjistila, když jí bylo osmnáct. Nikdy se nevzdala pátrání po minulosti a postupem času se dozvěděla vše. To už bylo ale mnoho let. Ona, její dcera, Ambra a její otec byly jediné čtyři osoby, které to věděly. To se mělo ale brzy změnit.
"Co se ti stalo?" chytila svou vnučku za předloktí.
"Nic," odvětila.
"Kdo ti to udělal?" zeptala se jí babička.
"Smrtijedi," povzdechla si. "Jsem v pořádku, nic mi není," zavrtěla hlavou.
"Znamení zla," ušklíbla se. "Zrovna tobě!" rozčílila se.
"Takové příznačné, nemyslíš? Když byl Voldemort tvůj strýc?" vzhlédla Ambra a zahleděla se do očí, které byly totožné s těmi jejími.
"Přestaň s tím. Nemáš s ním nic společného," zavrtěla hlavou.
"Kromě krve," podotkla podrážděně Ambra a povzdechla si.
"Stejná krev, neznamená stejné činny, Ambro," nesouhlasila. Ambra věděla, že její babička má pravdu, a i když to věděla celou dobu, potřebovala to slyšet. Přestože to nic neměnilo na situaci.
Ozvalo se hlasité zapraskání v krbu, plameny se zbarvily do zelena a objevila se v něm tmavá postava. Ambra sebou trhla a ruce se jí roztřásly. Bála se toho, co se bude dít. Třeba mu to nedojde, třeba nemá dost důkazů na to, aby mu to došlo. Dřív, než stihl vystoupit z krbu, vyděšeně se podívala na svou babičku. Ta jen kývla a pohledem jí naznačila, ať jde do kuchyně. Vypařila se dřív, než oheň dohořel a pustil Snapea ven.
"Čemu vděčím za tak vzácnou návštěvu, pane Snape?" ozvala se a usrkla ze svého šálku, když Mistr lektvarů vykročil z krbu do obývacího pokoje.
Ambra pomalu, ale jistě začala panikařit. Na moment jí blesklo hlavou, že by mohla utéct, ale tahle myšlenka zmizela tak rychle, jak se objevila. Nic by se tím nevyřešilo. Věděla, že by jednou musela čelit tomu, co se stane, až Severus zjistí, kdo ve skutečnosti je. A nezáleželo na tom, jestli to bude dnes, nebo za měsíc. Jednoho dne by se to stejně stalo.
"Nechci být nezdvořilá, ale mohl jste oznámit svou návštěvu předem," řekla a zvedla se z křesla.
"Hm, jistě," mumlal Snape. "Hledám Ambru," hlesl, když se vzpamatoval z přenosu. Rozhlížel se po útulném obýváku plném pohody a radosti ze života, ale nikde neviděl oceánově modré a drzé oči. Ne ty její.
Potom si konečně pořádně prohlédl ženu, s níž měl tu čest. Překvapilo ho, jak mladě vypadá. Kolik jí asi tak mohlo být? Padesát? Možná padesát tři.
"Jistě. Nedáte si čaj?" nabídla a s úsměvem přešla zpátky ke stolu, u kterého před chvílí seděla.
"Ne," odmítl. "Sice nevím, kdo jste," řekl a znovu se zarazil nad jejím mladistvým vzhledem. "Ale vím, že se sem Ambra přenesla poté, co přede mnou utekla. A já chci vědět proč."
"Utekla?" divila se. Sice jí Ambra sdělila důvod svého útěku, ale očividně nebyl jen jeden. Možná, že nešlo jen o její odhalený původ. "Posaďte se, Severusi. Smím vám říkat Severusi?"
"Hm," zamumlal nepřítomně.
"Dobře… dejte si můj výborný bylinkový čaj a já se po ní zatím podívám," nabídla a zmizela ve dveřích. Ty dvě by si s Minervou mohly podat ruce, napadlo ho, když jeho zrak spočinul na konvici s čajem. Nervózně přešlapoval a prohlížel si všechny věci, které se v obývacím pokoji nacházely. Všiml si staré vybledlé fotografie nad krbem.
Přešel k ní blíž a vzal ji do ruky. Na té fotce byla mladá žena. Viděl určitou podobu mezi ní a Ambrou. A především mezi ní a ženou, se kterou před chvíli mluvil. Měl pocit, jako by mu unikalo něco důležitého, ale nedokázal přijít na to, co. Jeho všetečné prsty ji otočily a snažily se rámeček otevřít.
Po chvíli zápasení se zrezlým kovem, se mu to konečně podařilo. Když se podíval na zadní stranu fotky, strnul. Nemohl uvěřit tomu, co tam vidí. Skutečně tam stálo jméno Anna Jensenová. Ale to… to přece nemohla být pravda.
Znovu ji obrátil a zahleděl se na osobu na ní. Ty rysy byly nezaměnitelné. Viděl v ní Ambru. Ne příliš, ale určité rysy tam byly. I když to byla černobílá fotografie, bylo mu jasné, jakou barvu měly její oči. To Ambra byla Zmijozelův dědic! Proto utekla. Musela slyšet, jak o tom s McGonagallovou mluví.
Mezitím Ambra stála v kuchyni, opřená o linku a ruce bezradně svěšené podél těla.
"Nedělej stejnou chybu jako já," řekla babička. "Neschovávej se jenom kvůli tomu, že tvůj praprastrýc byl bezcitný vrah!"
"Ale -," povzdychla si Ambra, protože jí došli argumenty.
"My máme něco co on ne. A je na čase, aby to pochopila celá kouzelnická společnost!"
"A co to je?" zamumlala a dál nepřítomně zírala z okna.
"Srdce."
"Hmmm," hlaholila, ale ve skrytu duše věděla, že její babička má pravdu. Možná by to měla Severusovi říct. Možná by mu měla přiznat, kdo je. Možná bylo na čase se přestat skrývat.
"Když mi bylo jako tobě, utekla jsem s tvojí mámou v náručí," řekla a oči jí posmutněly.
"Proč?" divila se Ambra a po letech jí došlo, že se vlastně nikdy nezajímala o tom, co se stalo s jejím dědečkem.
"Protože jsem se bála, že mě odsoudí kvůli mému původu. A teď si uvědomuju, jaká to byla chyba! Ani jsem to nezkusila! Utekla jsem před člověkem, kterého jsem celým srdcem milovala... nedělej to samé..."
"Ale… já mám strach," hlesla Ambra a potlačila slzy. Zhluboka se nadechla, aby nezačala brečet. Potřebovala být silná. Teď víc, než kdy dřív.
"Já vím, že ano. Ale strachu se člověk musí postavit, ne se mu poddat. Co jiného chceš dělat? Utéct oknem? Přemístit se? Jednou by na to stejně někdo přišel. Možná je dobře, že se to stane. Možná už stalo, je tam dost dlouho sám," podotkla Ambřina babička a sledovala svou vnučku.
"Máš pravdu. Jako vždy," povzdechla si Ambra a vykročila ke dveřím do obývacího pokoje. Zastavila se mezi dveřmi, opřela se o futra a zahleděla se na jeho záda. V ruce svíral fotku její prababičky. Už to ví. Je pozdě.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ms.Mee Ms.Mee | 15. května 2012 v 6:57 | Reagovat

Och, ja viem, že máte málo času, ale ďalší týždeň čakať nevydržím.
Chcem vedieť, ako bude reagovať. Bude nahnevaný, zarazený, bude naštvaný za to, že si ju dovolil milovať? Bude ju nenávidieť? Odsúdi ju pre jej pôvod?
Páni, toľko otázok. Dúfam, že tu čoskoro bude pokračovanie. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama