FF: Ber, nebo nech být: Kapitola 16 - První sníh.

3. května 2012 v 18:01 | Annie. & Dracula. |  Drácula & Annie
Tak a je tu další kapitola. Času je málo, proto už nepřibývají tak rychle jako dřív, ale to neznamená, že bychom přestaly psát:). Snad se bude líbit.

Kapitola 16 - První sníh.

(Snapeovi je v knize cca 38, ne jako jeho herci 65, proto si ho prosím představujte jako na této fotce, kdy byl ještě mladý.)


"Neměla by Červená Karkulka být zavřená ve svých komnatách?" zahlaholil někdo za jejími zády. Otočila se a všimla si, že je to Nereid. Na sobě měl klapky na uši proti omrzlinám, což působilo neuvěřitelně vtipně.
"Neměl by být vlk schovaný v lese?"
Nereid se zasmál. "Vypadám snad jako vlk?"
Ambra nadzvedla obočí jako, že o tom opravdu přemýšlí. "Já nevím, ale Nereid je typické jméno pro vlka."
"Skutečně?" podivil se. "V tom případě by ses měla přejmenovat i ty, protože Ambra je zkrácený název od Ambrosie, ne snad?"
"Ambrosie je květina," povzdychla si a přitom vydechla malý obláček páry. Příchod skutečné zimy na sebe nenechá dlouho čekat.
"Ale vypadá ošklivě," řekl a položil svou ruku na její rameno. "Vidíš to? Proto by ses měla přejmenovat! Nevypadáš jako okousaný zelený plevel!"
Podívala se na něj, a když si všimla jeho zatvrzelého výrazu, propukla v hlasitý smích. "Překvapuje mě, že víš, jak vypadá ambrosie. Pokud vím, tak bylinkářství nebyla silná stránka snad žádného studenta."
"Ahoj," vstoupila do jejich rozhovoru Vanessa. Nereid rychle sundal ruku z jejího ramena, jakoby snad byli nachytáni při něčem špatném. "Co tu děláte? Mimochodem, já jsem Vanessa," dodala a nastavila Nereidovi svou dlaň, který ji s ochotou přijal.
"Už nevím, jestli se mám urážet, že si mě nikdo nepamatuje," pousmál se. "Jsem Nereid Reynolds," představil se a s napětím očekával, jestli to Vanesse něco řekne. Pokud se tak ale stalo, nedala to na sobě znát.
"Těší mě," kývla jen a svou pozornost obrátila zpět k Ambře.
"Co by?" pokrčila rameny Ambra. "Stojíme a povídáme si," řekla jen. Periferním viděním zachytila černou siluetu stojící nad schody u vchodu do hradu a ze všech sil se snažila na něj nepodívat, ačkoliv cítila, jak ji provrtává očima.
"Měla bys být v klidu na pokoji," připomněla jí kamarádka. Zamračila se a zavrtěla hlavou.
"Víš jaká je otrava sedět celý hodiny na zadku a nic nedělat?" zeptala se jí podrážděně a ošila se, protože měla pocit, že do ní Snape snad propaluje díru. "Chtěla jsem se projít," dodala. "Což vlastně stále chci, tak se zatím mějte," prohlásila a vykročila pryč.
"Počkej, půjdu s tebou," řekli oba dva téměř unisono a Ambra měla co dělat, aby neprotočila očima.
"Ne. Chci být chvíli sama," odmítla a otočila se zpátky. Na okamžik se její oči střetly s těmi Snapeovými. Rychle je sklopila, obrátila se opět k odchodu a konečně vyrazila, kam měla původně namířeno. Nebyla si jistá, ale měla pocit, že ji Mistr lektvarů pronásleduje. Koneckonců, stála od něj jen kousek.
"Hrad je opačným směrem," poznamenal jízlivě Snape. Tón jeho hlasu ji překvapil poté, co se tak vášnivě líbali.
"Já vím, ale díky za připomenutí," ohradila se naštvaně a zabočila k hradním pozemkům. Na kopcích se zdálo, že muselo sněžit už celou věčnost.
"Kam si myslíte, že jdete Wrightová? Chcete, aby na vás někde zase vyskočili smrtijedi?"
"Do toho vám nic není!" sykla zlostně, ale okamžitě se na sebe naštvala za svou nepřiměřenou reakci. Nerozuměla tomu co se s ní děje; nerozuměla svým pocitům.
"Ale je!" protestoval. Nechápal, proč se k němu Ambra najednou chová tak odtažitě. "Myslíte snad, že nemám na práci nic jiného, než vás zachraňovat?"
"To po vás přece nikdo nechce," namítla a téměř neslyšně si povzdechla. Nelíbilo se jí, že už je to zase ten starý chladný netopýr.
"Chce, nebo ne; to je jedno. Jen nemůžu dopustit, aby vám kvůli mně opět ublížili," řekl a v jeho hlase se objevila skutečná upřímnost.
"Proč myslíte, že to bylo kvůli vám?" zeptala se a konečně našla odvahu, aby se na něj podívala. Byl skálopevně přesvědčen, že je to jeho vina a nemínil si to nechat vymluvit. Zcela jistě proto, že věděl víc, než Ambra.
"Věděli, že pro vás přijdu," zamračil se.
"Přišel byste pro každého," odvětila Ambra klidným hlasem a zahleděla se na hladinu Černého jezera, od jehož břehu stáli jen několik metrů daleko.
"Tím si tak jistá nebuďte," zavrtěl hlavou a Ambra se podívala zpět na něj.
"Ale já jsem," pokrčila rameny a slabě se pousmála. "Nebyla to vaše chyba."
"Můžete si říkat, co chcete, stejně to je má chyba. Věděli dobře, co udělám, líp než já sám," odmítl Ambřino přesvědčování a založil si ruce na prsou, když sledoval Ambru, jak se od něj vzdalovala blíž k jezeru. Předpokládala, že půjde za ní a měla pravdu. Příliš se obával o její bezpečí, než aby jen tak odkráčel a nechal ji tam, ať už měl, jakou chtěl náladu. "Proč mlčíte?" nevydržel to, když bylo ticho až neobvykle dlouho. Nepodívala se na něj, jen si povzdechla.
"Přemýšlím, jak nejlíp vás přesvědčit o tom, že za to nemůžete, protože jsou ti parchanti nevyzpytatelní a tím pádem jste nemohl předvídat, co se stane, ale nic mě nenapadá," promluvila nakonec a odhrnula si vlasy z čela. "Jste příliš tvrdohlavý, nemá to smysl," dodala a podívala se na něj. Přišel k ní blíž a hypnotizoval její ruku. Zahlédl část zjizveného předloktí, jelikož se jí mírně vyhrnul rukáv kabátu, když si upravovala vlasy.
"Měl jsem je zabít, když jsem měl příležitost," zavrčel s takovou záští v hlase, až sebou trochu trhla.
"Ne," vyhrkla hned a zamračila se. "To jste tedy neměl. Nejste jako oni."
"Ale jsem," odvětil s kamenným výrazem ve tváři.
"Byl jste. To je rozdíl," zavrtěla Ambra hlavou a znovu se od něj odvrátila.
"Vskutku? A jak se od nich liším?" odfrkl jsi. Snažil se nedat najevo, jak moc svého rozhodnutí přidat se ke smrtijedům lituje. A to zatracené znamení zla mu to bude připomínat. Až do samotného konce.
"Na rozdíl od nich máte city," řekla a náhle ji vyschlo v hrdle, když si znovu vzpomněla na jeho polibky. To samé se honilo hlavou i jemu, jen dokázal zachovat svoji kamennou tvář. "A nesnažte se mě přesvědčit o opaku," dodala a otočila se na něj. Jeho výraz zůstal klidný i v momentě, kdy se jejich oči opět setkali.
"Nesnažím."
Ambra odvrátila svůj zrak a sklonila se k těm pár centimetrům sněhu, které stihly napadnout. "Co to děláte?" vypadlo z něj šokovaně.
"Stavím sněhuláka. Chcete mi pomoct?" usmála se a nabrala hrstku sněhu do svých dlaní.
"Teď?"
"Ne, za chvíli, až to všechno roztaje," hlesla a hodila po Snapeovi malou sněhovou kouli. Ten se zatvářil nanejvýš překvapeně, protože těmhle mudlovským radovánkám moc nerozuměl. U Merlina, jaký mělo smysl po někom házet sníh?!
"Jsou i jiné způsoby, než si přivodit omrzliny na rukách," poznamenal nakonec.
"Já vím, rukavice jsou dobrá věc," usmála se znovu, protože ji bavilo provokovat Snapea. Zoufale si povzdychl.
"Jste čarodějka, zkuste použít hůlku," odmlčel se. "Nechci být pesimista, ale mám takový dojem, že ve sněhu, který vypadá jak rozsypaný cukr, byste neudělala ani andělíčka, natož postavila sněhuláka."
"Škarohlíde!" zamračila se a hodila po něm další sněhovou kouli. Překvapeně si přitiskla ruku na ústa, když ho zasáhla přímo doprostřed čela. Částečně proto, aby se nezačala nahlas smát a částečně proto, že nevěděla, jestli jí vynadá nebo rovnou zaškrtí. Otřel si sníh z tváře a zamračil se. Chvíli tam jen stál a očividně bojoval sám se sebou, aby na ni nezačal řvát. Dalo mu to hodně přemáhání.
"To nebylo vtipné," prohlásil nakonec ledovým hlasem.
"Když to říkáte," dostala ze sebe Ambra a snažila se zadržet smích.
"Je tu snad něco k smíchu?" probodával ji pohledem, zatímco ona k němu přišla blíž.
"Vůbec ne," zavrtěla hlavou Ambra, ale cukalo jí v koutcích. Snapeovi přišla v tu chvíli tak nádherná. Sněhové vločky se jí držely ve vlasech a v modrých očích se odrážela až dětská radost z prvního sněhu. Ačkoliv měl zase pocit, že se ho jen snaží vytočit, měl sto chutí ji znovu políbit, jako před několika dny. Sevřela zkřehlé ruce v pěst, ale ne proto, že by měla zlost. Všiml si toho a bylo mu jasné, že jí na ně musela být zima, ačkoli by to nahlas nikdy nepřiznala.
"Měli bychom jít dovnitř, je chladno," prohlásil nakonec.
"Mně zima není," popřela to a konečně se přestala dusit zadržovaným smíchem.
"Ale je," zkonstatoval suše, aniž by dovolil jakékoliv emoci proniknout skrz jeho tvrdou slupku.
"Nebuďte takový," zastavila se u něj a strčila si ruce do kapes.
"Jaký nemám být?" podíval se na ni s povytaženým obočím.
"Tak upjatý," pokrčila rameny, pousmála se a obešla ho.
Přestože jí skutečně byla zima, nehodlala se vrátit a být po zbytek dne zavřená ve svých komnatách.
"Chtěla bych postavit sněhuláka, který by byl někomu podobný. Třeba vám," nadhodila a snažila se uplácat část těla.
"Obávám se, že černý sníh z nebes padat nebude, slečno," konstatoval a nakonec se pousmál nad tou představou. Ambře se v rukách rozpadla malá koule, která se jí podařila uplácat. Povzdychla si. Ne, dnes to skutečně nepůjde.
Snape se rozhodl její rozčarování nekomentovat.
"No, co se dá dělat, asi si budu muset ještě počkat," pokrčila rameny a vzápětí byla překvapena, když jí něco přistálo na kabátu. Zírala na Snapea, který se jen nevinně usmíval, s otevřenou pusou.
"Vidíte, že to není vtipné," řekl dřív, než mu Ambra oplatila útok. Severus se na chvíli zamračil, ale poté si uvědomil, že na jejích slovech o upjatosti možná něco bude. Sklonil se, aby ji to mohl vrátit. Věděl, že tohle není jeho obvyklé chování, a že kdyby šlo o kohokoliv jiného, strhl by mu body, nebo ho při nejmenším seřval jako malé dítě, ale ona nebyla kdokoliv. Užíval si každé vzácné chvilky, kdy mohl být jen s ní. Tak moc by ji chtěl strhnout do náruče a znovu ji líbat, dokud by neumřel ve slastném opojení...
"Zásah!" zasmála se, když ho díky jeho vlastní nepozornosti trefila přímo u srdce.
Už dávno, napadlo ho, ale nahlas se nic říct neodvážil. Jen ji dál sledoval zamyšleným, zkoumavým pohledem. Když byl sám, nedokázal pochopit, jak mohl být tak zmatený kvůli nějaké ženě; ale kdykoliv ji viděl, nebo si ji jen vybavil v myšlenkách, došlo mu, že ona není jen tak nějaká žena. Obdivoval její sílu a odvahu. Obdivoval to, že pár dní po útoku smrtijedů je schopná tu takhle poskakovat a smát se upřímným smíchem, díky kterému mu byla ještě krásnější, než obvykle.
"Dobrá, vzdávám se, vyhrála jste," zavrtěl hlavou a Ambra měla pocit, že v jeho obličeji skutečně viděla neskrývané pobavení. Neubránila se tomu, aby na chvíli nepřemýšlela, jestli se někde nepraštila do hlavy, nebo je to opravdu skutečnost.
"Ale no tak, bitva teprve začala, Severus Snape se přece nevzdává!" vyhrkla bez rozmýšlení a přiběhla k němu blíž. Takhle veselou už ji dlouho neviděl. Přesto že měl podle všech srdce z kamene, tohle ho u něj zahřálo. Vidět jí se smát bylo totiž k nezaplacení.
"Co je?" naklonila hlavu na stranu, když nic neříkal a jen na ni stále koukal.
"Nic, co by?" pokusil se nahodit normální výraz.
"Tohle nesnáším. Jsem hrozně zvědavá," zamračila se a rentgenovala ho pohledem.
"Tak máme alespoň něco společného," pokrčil rameny, ale na její předchozí otázku stejně neodpověděl.
"Vy nejste zvědavý, vy jste jen ješitný," pokrčila rameny a nevinně se usmála. Natáhl k ní ruku a dal jí pramen vlasů za ucho. Prsty jí přejel po bradě, která se ocitla jen kousek od té jeho. Dýchali si vzájemně do tváří a ani jednomu z nich to nevadilo. Ambra se ale přesto cítila trochu zmateně, protože nevěděla, co si má o svém bývalém profesorovi myslet.
Když se jejich rty téměř dotýkaly, Ambra na poslední chvíli uhnula. Ale Severus se nedal odbít; nesmlouvavě ji chytil za paži a přitáhl si ji zpátky k sobě. Dřív, než stihla jakkoliv zareagovat, začal ji líbat, jako kdyby to mělo být naposled. Jazykem přejížděl její spodní ret a osoba v jeho náručí jen tiše zasténala. Nedokázala pochopit, jak snadné je tomu Zmijozelovi podlehnout. Ještě nikdy nic takového necítila. A rozhodně neměla v plánu se tomu bránit.
Vpletla mu prsty do vlasů a celou váhou těla se o něj opřela. Snape to nečekal a oba spadli to sněhu.
"Omlouvám se," zašeptala, ale nepřestala ho hladit po vlasech. Místo odpovědi se ale dočkala dalšího polibku. Společně leželi na zemi; navzájem propletené černá a červená siluety. A bylo jim jedno, že je zem pokrytá sněhem.
Ambra se odtrhla, aby se mohla nadechnout a políbila ho na nezakrytý krk.
Uniklo mu tiché zavrčení. Vzdychla.
Znovu lačně našel její rty. Nemohl se jí nabažit a ona pod jeho doteky tála, ačkoliv si oba plně uvědomovali, že si nenašli zrovna nejvhodnější místo k projevu vášně. Ač nerada, nakonec Ambra byla první, kdo jejich polibky přerušil. Neochotně se od něj odtáhla a zahleděla se mu do očí.
"Neměli bychom… chci říct, ne tady," dostala ze sebe s notnou dávkou přemáhání. Hypnotizoval očima její plné rty, ale ovládl se. Pohladil ji po tváři a usmál se. Skutečně se usmál, ne ironicky ani falešně, ale od srdce.
"Máš pravdu," přikývl, vyhoupl se na nohy a pomohl jí vstát. To tykání na chvíli zarazilo oba dva. Ale ne proto, že by to bylo divné. Naopak. Přišlo jim to mnohem přirozenější, než by očekávali. Její ruku ale stále svíral v dlani a ani jeden z nich ten dotek nechtěl přerušit, tentokrát ne. "Měli bychom se vrátit do hradu," řekl po chvíli ticha, které ovšem nebylo nepříjemné nebo napjaté. Pomalu pustil její ruku a ona se usmála.
"To bychom měli," přikývla Ambra, významně na něj pohlédla a oba si v tu chvíli nebyli jistí, jestli ten druhý jejich náznak pochopil.
Oba měli pocit, že cesta k hradu je nekonečná. Téměř běželi - aspoň Ambře to tak připadalo.
Jakmile došli dovnitř a zmizeli za rohem, kde se studenti neobjevovali, Ambra se na něj nedočkavě vrhla, jako kdyby měl každou chvíli zmizet. Snape překvapeně zamrkal, protože takovou reakci skutečně nečekal.
"Promiň," špitla a zahanbeně zrudla. V hlavě měla změť myšlenek a pocitů, které nedokázala oddělit od sebe; ale jedno věděla jistě - chtěla ho teď a tady. A napořád.
Jenže nedokázala odhadnout, jestli i on chce ji, nebo si s ní jen hraje. Spolkla tu otázku, která se jí drala na jazyk, protože by mohla zkazit ten krásný okamžik. Společně došli až k chodbě, která spojovala jejich pokoje. Otočila se na něj.
"Chceš -" zeptala se, ale byla přerušena jeho rty, které smyslně kroužily po jejím obličeji. "Beru to jako ano," řekla nakonec, když se vymanila z jeho objetí. Kouzlem odblokovala dveře od své komnaty a pohledem ho vybídla, aby ji následoval. Severus si nebyl jistý, jestli skutečně smí vstoupit, nebo je to jen přelud. Druhá možnost se mu jevila jako pravděpodobnější.
"Neboj, všechna okna jsou zatemněná," dobírala si ho, protože vskutku působil dojmem sklepního netopýra. Nerozhodně vkročil do jejího pokoje a všiml si obrovské postele s nebesy, která přímo vybízela k...
"Dáš si něco? Čaj? Kafe? Krev?" provokovala dál a potlačila smích.
"Hm, ještě si to rozmyslím," zavrčel a uchechtl se. "No máte to tu pěkné, kolegyně," prohlásil a jeho pohled směřoval právě k té posteli.
"Taky si myslím," usmála se. "Nejspíš proto, že jsem to tu nezařizovala já," zasmála se, sundala si kabát a pověsila ho na věšák u dveří. Rozpustila si vlasy, protože ten culík už ji rozčiloval a pohlédla zpět na Severuse. Přišlo jí trochu komické, jak ani jeden nevěděl, jak se má chovat. Jeho pohled sklouzl k ní. Díky těsným džínům vynikaly její křivky a obepnuté triko vše ještě podtrhovalo. Ambra najednou ucukla pohledem a schovala svou levou ruku za záda. Snad ani nedoufala, že si toho nevšimne, jen myslela, že to třeba nebude komentovat.
Přistoupil k ní a jemně ji za tu ruku vzal. Přejel dlouhými prsty po zjizvené kůži a povzdechl si. Věděl, že by měl něco říct, ale nebyl si jistý, co by to mělo být.
"Netrap se kvůli tomu," pokusil se o slova útěchy.
"Nápodobně," pousmála se Ambra. To byl vážně tak čitelný?
Povzdychl si a zvedl zrak, aby se jí mohl zahledět do očí. Jedna jeho ruka stále svírala její zápěstí a tou druhou uchopil její tvář. Pod jeho naléhavým pohledem se opět přestala ovládat a pokračovala v tom, co načali na hradních pozemcích. Nejdříve se Mistr lektvarů trochu zdráhal, protože pořád očekával, kdy ho od sebe odstrčí a uštědří mu facku.
O to víc byl překvapen, když náhle ucítil jemné ruce na svých ramenou. "Severusi," vydechla. Zvuk jeho jména vysloveného Ambřiným hlasem v něm způsobilo zachvění. Také se přestával ovládat.
Jeho horký dech putoval po jejím odhaleném krku, zatímco ruce hledaly cestu pod její tričko. Bohužel její triko bylo dlouhé až ke stehnům, a proto, aby mu usnadnila práci, si ho bez jediného slova sundala a hodila na nejbližší stůl.
"Koukám, že máte jistý problém se sebeovládáním, slečno Wrightová," řekl a odtáhl se od ní, aby mohl znovu popadnout dech. Místo odpovědi se však dočkal dalšího sladkého polibku. Ne snad, že by protestoval - oplácel jí polibky se stejnou náruživostí, se kterou ho líbala ona.
"Možná byste mi za to mohl udělit trest, pane profesore. A nejlépe nějaký hodně dlouhý," odvětila a smyslně si olízla rty, které před chvíli byly v jeho moci. "Škoda jen, že už nejsem vaše studentka."
"Kdybych ti měl udělit tresty za všechny tvoje vtípky a drzé poznámky, když jsi ještě studentkou byla, pravděpodobně bys už nikdy neviděla denní světlo," hlesl.
Zasmála se. "Řekla bych, že máme ještě spoustu času, abys to napravil, nemyslíš?" nadhodila a konečně se jí podařilo z něj dostat jeho plášť. Severusovy prsty váhavě kroužily po její nahé kůži. Když doputovaly k rozepínání jejích kalhot, na okamžik se zarazil a odtáhl se, aby se jí mohl pořádně podívat do tváře. Ambra nemohla uvěřit tomu, jak nesmělý najednou je. Jakoby to ani nebyl Snape. "Neboj se, já nekoušu," zašeptala a v očích se jí zablesklo. "Možná…"
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ms.Mee Ms.Mee | 8. května 2012 v 14:43 | Reagovat

No slečny, v takejto napínavej chvíli to seknúť? Och, toto bola úžasná kapitola a v tejto chvíli som rada, že je tu ešte jedna. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama