FF: Ber, nebo nech být:Kapitola 15 – Znamení.

27. dubna 2012 v 15:45 | Annie. & Dracula. |  Drácula & Annie

Kapitola 15 - Znamení.

(Snapeovi je v knize cca 38, ne jako jeho herci 65, proto si ho prosím představujte jako na této fotce, kdy byl ještě mladý.)


Severus Snape si do rukávu svého hábitu utřel pot z čela. Těžko říct, kolik hodin už byl zavřený ve sklepě - nebylo těžké ztratit pojem o čase, obzvlášť když se tam nenacházela žádná okna.
Hlasitě vydechl. Vyráběl už třetí várku různým léčivých lektvarů pro madam Pomfreyovou. Potřeboval svou mysl nějak uklidnit a zaměstnat. Ta modrooká potvora mu vlezla do hlavy a nechtělo se jí ven. Obzvlášť po včerejší noci.
Zaúpěl. Vzal několik lahviček a naplnil je tekutinou z kotlíku. Všiml si, jak trocha lektvaru vystříkla na jeho levé zápěstí, a tak se natáhl pro kus hadru, aby si to mohl setřít. Jeho pohled spočinul na tom debilním znamení zla. Vzpomněl si, že smrtijedi udělali Ambře kopii a zamračil se. Za to je skutečně nenáviděl. Zaťal ruku v pěst, když si náhle uvědomil jednu věc. Jejich znamení nezmizela. Nemělo by snad po smrti Voldemorta to znamení zmizet? Proč to nikoho nenapadlo?
Netušil, jak se mu to povedlo, ale v jednu chvíli byl ve svém kabinetě a v druhou stepoval před ředitelnou.
"Heřmánkový čaj," ušklíbl se. Brumbál měl mnohem lepší hesla zahrnující všechny druhy sladkostí, co existovaly. Takové lékořicové bonbónky nebyly k zahození.
Když vešel dovnitř, na pracovním stole seděla kočka.
"Dneska vám to opravdu sluší," neodpustil si, když si všiml, jak z Minervy spadl chomáč chlupů. Kočka seskočila ze stolu, a když dopadla na zem, už to byla zase McGonagallová v lidské podobě.
"Severusi, stalo se něco?" podivila se. Snape se otočil na Brumbálův obraz, aby si byl jist, že také poslouchá.
"Minervo, nabídněte Severusovi karamelové pusinky. Jsou opravdu báječné," hlesl a potom se zamračil. "Jaká škoda, že už si nikdy nebudu moct užít jejich chuť rozplývající se na jazyku..."
"To je vskutku dech beroucí, Brumbále," zarazil ho Snape. "Ale kvůli tomu jsem nepřišel."
"Co kdybyste se posadil, Severusi, a sdělil nám důvod své návštěvy," prohlásila Minerva a sama usedla do jednoho z velkých křesel. "Dáte si čaj?" zeptala se, ale když začal Snape znatelně rozčileně přecházet po místnosti sem a tam, usoudila, že nejspíš ne.
"Jde o to znamení," prohlásil Snape nakonec a pokynul levou rukou, aby McGonagallová pochopila. Krátce přikývla, že jeho náznak zachytila, ale v její tváři se usadil nechápavý výraz.
"Co je s ním?" zeptala se ho nakonec.
"Voldemort je mrtvý, je nadobro pryč, neměla by tedy i s ním zmizet znamení zla?" zastavil se a probodl stařičkou ředitelku ledovým pohledem. Zamyslela se a krátce se podívala na bývalého ředitele v obrazu nad ní.
"Zajímavý postřeh. Ano, to nejspíš mělo," uznala váhavě.
"Jenomže nezmizelo. Ani to mé, ani jejich," prohlásil a konečně se rozhodl klesnout do protějšího křesla. "Není možné, aby byl Voldemort stále naživu," zavrtěl hlavou.
"To rozhodně ne, musí existovat jiné vysvětlení," přikývla Minerva a usrkla ze svého šálku.
"Ale on nemá žádné žijící příbuzné. Jeho strýc zemřel bezdětný," připomněl Mistr lektvarů a očividně mu velmi vadilo, že téhle záhadě nemůže přijít na kloub.
"Možná, že ne," ozval se Brumbál. "Třeba o tom, že zplodil potomka ani sám nevěděl," pokrčil rameny a rukou pohladil svůj plnovous.
"Vy o tom něco víte, Brumbále?" zaměřil svůj mrazivý pohled na mrtvého ředitele.
"Inu," začal. "Když byl Morfin Gaunt odsouzen na doživotí v Azkabanu, zavítal jsem na návštěvu, abych získal informace o lordu Voldemortovi. Číst v jeho mysli bylo skutečně strhující; obzvlášť, když si uvědomím, že to byl jeden z přímých potomků samotného Salazara Zmijozela. Takové nesmírné nadání zbytečně promrhané týráním své sestry Meropy -"
Snape zavrčel, aby naznačil, že si má pospíšit.
"Dobrá tedy," povzdechl si. "Když jsem jej jednoho dne přišel navštívit a procházel memoáry ukryté v těch nejspodnějších šuplících jeho mysli, narazil jsem na jednu velice zajímavou věc."
"Jakou?" zeptal se netrpělivě Snape.
"Poblíž domu Gauntových v Malém Visánku žila ještě jedna rodina kouzelníků. Byli sice chudí, ale za to velmi hrdí, a proto nechtěli své jediné dceři Anně Jensenové dovolit, aby se stýkala s Morfinem Gauntem. Považovali Gauntovi za velmi nebezpečné a zlé černokněžníky," řekl klidně a pak dodal: "Což bezesporu byli."
"Snažíte se říct, že Morfin Gaunt měl milenku?" vložila se do toho Minerva.
"Jejich intimní vztah začal, až když byl Morfin Gaunt propuštěn z Azkabanu. Dozvěděl se o smrti své sestry, vyhledal Annu a společně poté, co na její rodiče použili matoucí kouzlo, aby jim nemohli zabránit v jejich lásce, utekli. Anně bylo v té době pouhých třináct let," ušklíbl se Brumbál. Bylo vidět, že se mu ta představa skutečně hnusí. "O sedmnáct let později, na Anniny třicáté narozeniny se dozvěděla, že bude matkou. V té době ale lord Voldemort zabil své prarodiče a otce a své skutky svedl na vlastního strýce, který jak všichni víme, znovu putoval do Azkabanu. Lord Voldemort se o těhotenství Anny dozvěděl a nebyl schopen přijmout myšlenku, že by neměl být jediným dědicem Salazara Zmijozela. Proto Annu zabil."
"Takže -" přerušil ho Snape.
"To není vše. Protože byl Voldemort příliš sebestředný a bezcitný, nezaregistroval, že Anna už porodila. Nikdo ale neví," pokračoval a trochu ztlumil hlas. "Zdali to dítě v mizerných podmínkách, které v Malém Visánku panovaly, přežilo."
"Morfin Gaunt nevěděl, že Anna byla těhotná?" zeptala se Minerva.
"Tím si nejsem zcela jist, ale je pravděpodobné, že se o tom skutečně nikdy nedozvěděl," připustil Brumbál.
"Od koho to tedy víte vy?" zeptal se Snape netrpělivě.
"To, že byla těhotná, vím od samotného Voldemorta. Potom stačilo jen trochu pátrat, abych zjistil podrobnosti. To není podstatné," zavrtěl hlavou. "Nikdo nepochyboval o tom, že to dítě zemřelo."
"Očividně ale ne. Pořád musí žít osoba, které v žilách koluje Voldemortova krev," prohlásil přesvědčeně Snape a znovu ukázal na svou levačku. "Jinak by to znamení zmizelo."
"Zřejmě skutečně existuje další přímý potomek Salazara Zmijozela. A možná ne jeden," přikývl Brumbál. Minerva se rozhodla do jejich rozhovoru příliš nezasahovat. "Otázkou je, zdali je nutné po něm pátrat. Je dost možné, že o tom ani sám neví."
"Ale možná také ano. A může být dalším potenciálním nebezpečím pro kouzelnickou společnost," ozvala se ředitelka a odložila šálek s vystydlým čajem zpět na stůl.
"Doteď se další Zmijozelův dědic nijak neprojevil. To, že mu tělem proudí stejná krev, neznamená, že je stejně zkažený jako Voldemort," odvětil Brumbál. "Máte alespoň tušení, kdo by jím mohl být?" stočil pohled zpět ke Snapeovi.
"Ne," řekl ledovým nic neříkajícím hlasem. "A nemyslím si, že je nutné to vůbec vědět," pokračoval, ačkoliv ve skutečnosti si myslel něco jiného. "Jen mám rád ve věcech jasno," prohlásil, vstal a bez slova rozloučení odkráčel z ředitelny. Neměl zdání, jak by měl tuhle záhadu vyřešit, ale věděl, že se o to musí alespoň pokusit.
Nemohl uvěřit tomu, že by přece jen existoval další Zmijozelův dědic. To přece nebylo možné. Ale - co když skutečně takový kouzelník někde žil? Možná o svém původu nic nevěděl, ale to neznamenalo, že by nemohl být hrozbou.
Jak nad tím tak přemýšlel, nemohl si být jist slovy, které Brumbál pronesl: 'To, že mu tělem proudí stejná krev, neznamená, že je stejně zkažený jako Voldemort.'
Byl to holý nesmysl. Jestliže tomu dotyčnému v těle kolovala stejná krev, znamenalo to, že má i stejnou zdegenerovanou DNA, která v rodu Gauntů putovala po generace.
Snape se rozhodl, že musí zjistit, zdali to dítě přežilo a jestli ano, tak musí najít posledního potomka. Nemohl dovolit, aby se historie opakovala a nastala další válka o moc. Ale jak to jen zjistit? Jediným řešením, kterého v tu chvíli napadalo, bylo použití rodového lektvaru. Ale moc dobře věděl, že to poslední, co zbylo po Salazaru Zmijozelovi a jeho potomcích zničil Harry Potter, protože si z toho Voldemort vytvořil viteály.
Však jestliže se Zmijozelův dědic neprojevil doteď, těžko říct, jestli vůbec existuje šance, jak ho najít. Jestli počítal správně, bylo možné, že samotné dítě Anny Jensenové je stále ještě naživu. Bylo by mu asi padesát šest let. To znamenalo, že mohly existovat až dvě další generace potomků příbuzných s temným pánem, pokud to dítě mělo děti. A z pohledu Severuse Snapea to znamenalo, že by žilo příliš kouzelníků spojených s Voldemortovou krví.
Ale i kdyby přišel na to, o koho jde, co udělá? Nemůže je přece zabít. Nemůžou za to, kdo jsou jejich předci. Musí je nechat být, dokud mu nedají důvod; takže proč je vlastně hledat? Snažil se sám sebe přesvědčit, že to není tak důležité, jak si myslel, ale nedokázal to. Toužil tenhle oříšek rozlousknout, jenže naprosto netušil, jak by to mohl udělat. Nejspíš bude muset navštívit místo, kde vše začalo - Malý Visánek.
Tam už se třeba najde někdo, kdo by byl ochotný mu poskytnout nějaké informace. Pokud ovšem už nejsou mrtví všichni ti, kteří o tom mohli něco vědět.
Zamířil do svého pokoje. Ačkoliv věděl, že bude muset ředitelce své plány oznámit, nechtělo se mu do ředitelny vracet dříve, než si rozmyslí, co přesně udělá. Třeba je alespoň jeden z rodičů Anny Jensenové stále naživu, přestože to bylo dosti nepravděpodobné. Pak by ale rodový lektvar přeci jen mohl být užitečný.
"Počkejte ještě Severusi," uslyšel hlas své kolegyně, která se ho marně snažila doběhnout. Přece jen ve svém věku už síly ubývaly. Snape se zastavil a tázavě nadzvedl obočí.
"Doufám, že vás nemusím upozorňovat, abyste si to nechal pro sebe."
"To vskutku nemusíte," podrážděně zavrčel a znovu se dal do kroku. Očekával nějaký duchaplný rozhovor, ne varování.
"Kouzelnická společnost by dostala strach, kdyby se dozvěděla, že je určitá možnost, že po světě běhá někdo má takové neuvěřitelné schopnosti, jaké měl sám lord Voldemort," zašeptala polohlasem, aby to nikdo z přítomných studentů nemohl náhodou zaslechnout.
"Já vím -"
"A je mi zcela jasné, že budete chtít vypátrat eventuální potomky Morfina Gaunta," dodala jedním dechem.
"Proč myslíte?" podivil se, přestože oba věděli jaký Severus Snape je - ješita, který svůj hákovitý nos strká do všech věcí, které ho aspoň trochu zajímají.
"Znám vás dlouhé roky Severusi. Není to tak dávno, kdy jste chodil po hradě a byl jste tak o tři hlavy menší," hlesla. Mistr lektvarů se ušklíbl při vzpomínce na dobu z jeho dětství, kdy potkával, tehdy o mnoho let mladší profesorku McGonagallovou.
"Ano, vzhledem k tomu, jak dlouho mě znáte, jste si už dávno mohla uvědomit, že vaše pokusy mě zastavit, přijdou vniveč," uzavřel Snape a rozhodl se dále k tomuto tématu nevyjadřovat. Profesorka McGonagallová byla však neodbytná. Zakřičela směrem k jeho vzdalující se siluetě slova, která způsobila, že na místě zkameněl.
"Nechci vás zastavit, chci vám pomoct. Profesor Brumbál dlouhá desetiletí tohle tajemství skrýval jen ve své mysli a já chci vědět proč. Pomůžete mi?"
*
Ambra stála před zrcadlem v koupelně a nepřítomně sledovala zjizvené předloktí. Nebylo to tak očividné, jako tetování, ale až příliš zřejmé na to, aby se s tím někdy skutečně dokázala smířit. Znamení zla. Ušklíbla se a kousla se do rtu, jak bylo jejím špatným zvykem, když byla z něčeho rozrušená nebo nervózní. Zrovna ona, která vždycky stála na straně dobra, spravedlnosti a nikdy, nikdy v životě - ač byla ve Zmijozelu - si nemyslela, že jediný pravý kouzelník je čistokrevný kouzelník.
Doteď tu hrůzu alespoň zakrýval obvaz. Ten jí ale madam Pomfreyová dnes na kontrole sundala. Údajně už není potřeba a bude lepší, když bude kůže dýchat. Následoval další povzdech, když si na tuhle zdravotnickou přednášku vzpomněla.
Vzhlédla k zrcadlu a zahleděla se na svůj odraz. Modřina na obličeji byla i přes make-up stále ještě vidět, ačkoliv nijak zvlášť, přesto ji to iritovalo. Stejně jako dalších několik podlitin na těle, bledost jejího obličeje, která byla výraznější, než kdy dřív, a noční můry, které ji budily pokaždé, když na chvíli usnula. Snažila se sama sebe přesvědčit, že je všechno v nejlepším pořádku, jenže nebylo. Chtělo to čas, ale Ambra nebyla zrovna trpělivý člověk. Alespoň v tomto případě rozhodně ne.
Znovu se kousla do rtu; tam kde ji minulou noc líbal. Vzpomněla si na jeho vášnivý jazyk ve svých ústech, na jeho horký dech tančící po její tváři a dlaně zkoumající její tělo. Pevně semkla víčka, protože zatoužila po dalších polibcích. A nejen to. Chtěla cítit každou část jeho těla obtočeného kolem sebe. Ačkoliv věděla, že to takhle bude lepší, přála si, aby nikdy ten stoh knih a pergamenů nespadl a mohli pokračovat v tom, co načali. Ale nevěděla, jak daleko by to nechala zajít, protože nedokázala odhadnout míru svého sebeovládání. Teď už to bylo stejně jedno.
Byla si jistá, že to vše, co pro ni Severus Snape udělal, nebylo jen z pouhé zdvořilosti. Koneckonců, on zdvořilostí nikdy nepřekypoval. Jenže se Ambře nechtělo věřit, že by v tom mohlo být něco víc; náklonnost, nebo snad dokonce nějaké city. Ale vždyť ji líbal! A líbilo se mu to. Že by přece jen - ?
Ne!
Zahnala tu myšlenku okamžitě. Ne, tohle se tomu Zmijozelovi ani zdaleka nepodobalo.
Prudce zavrtěla hlavou, aby se trochu probrala. Odvrátila se od zrcadla, vyčesala si vlasy a stáhla si je do culíku. Už ji nebavilo zůstávat v klidu ve svém pokoji a odpočívat. Nutilo ji to akorát neustále přemýšlet. Vyšla z koupelny, natáhla na sebe svůj červený kabát a zamířila pryč z pokoje. Nebyl to ten samý, který měla, když byla ještě studentkou, ale nikdy se slabosti pro červenou barvu nezbavila, ač kolejní barvou byla zelená. Potřebovala se nadýchat čerstvého vzduchu. Nepatřila mezi lidi, kteří vydrží celé dny sedět na zadku a nic nedělat. Ačkoliv měla nařízeno nikam nechodit a nenamáhat se, ona neměla problém s tím tohle doporučení porušit. Nesnášela, když jí někdo říkal, co má dělat. Už jako dítě porušovala pravidla. Nevěděla, proč by se měla tvářit, že se to změnilo.
Na chodbách míjela studenty, ale moc je nevnímala. Jen nepřítomně kývala, když ji zdravili. Všimla si, že se na ni od toho incidentu koukají jinak. Obezřetně, vyděšeně, nejistě. Nejspíš nevěděli, jak se mají chovat. Hlavně nejspíš nikdo nevěděl, co se doopravdy stalo. Ambra se ale nijak nepídila po tom, co školou koluje. Přála si hlavně, aby se všechno vrátilo do normálu a ona mohla zase učit. Když dneska poslouchala madam Pomfreyovou, došlo jí, že ještě nejmíň týden si počká. Nechtěla ale, aby na ní kvůli Nereidovi její třídy zanevřeli. Netušila, jak učí, netušila, jak to celé probíhá nebo co je učí. Musela se na to někoho zeptat. Ale teď na to neměla ani pomyšlení. Chtěla prostě ven.
S námahou otevřela těžké vchodové dveře vedoucí na nádvoří, seběhla schody, zastavila se, zavřela oči a zhluboka se nadechla chladného listopadového vzduchu.
Přestože byl listopad teprve na svém začátku, počasí si dělalo, co chtělo a na její ramena dopadaly první sněhové vločky. Usmála se, protože musela uznat, že jí tohle chybělo. Těšila se, až si postaví sněhuláka jako za dob, když byla malá holčička.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ms.Mee Ms.Mee | 28. dubna 2012 v 23:03 | Reagovat

Och, paráda. :) Naozaj zase raz skvelá kapitola. A mám tip. Že tým potomkom bude Ambra? Už sa naozaj teším, čo máte vymyslené a či ju v ďalšej časti zase bude Netopier sledovať z okna, ako vo svojom červenom kabáte sedí pri jazere. :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama