FF: Ber, nebo nech být: Kapitola 14 – Zmatek.

23. dubna 2012 v 19:51 | Annie. & Dracula. |  Drácula & Annie

Kapitola 14 - Zmatek.

(Snapeovi je v knize cca 38, ne jako jeho herci 65, proto si ho prosím představujte jako na této fotce, kdy byl ještě mladý.)


Ambra sebou vyděšeně škubla a prudce se od něj odtrhla. Sotva zabránila vyjeknutí. Pořád se nevzpamatovala z toho únosu a nebylo těžké ji vyděsit. Snape zaznamenal ten stín strachu v jejích očích. Prudce se otočil za zdrojem toho zvuku, pustil ji a jediným pohybem ruky rozsvítil několik svící v místnosti, aby bylo alespoň trochu vidět. Oba zaznamenali, že se nejedná o žádné nedovolené vniknutí smrtijeda do hradu, ale jen o následek nepořádnosti Mistra lektvarů, jelikož se z jeho stolu zhroutilo několik knih a pergamenů. Tlukot Ambřina srdce zase nabral normální tempo. Snape se na ni omluvně podíval, ale ona se začala hlasitě smát. Nejen svojí přehnané reakci, ale i chaosu na jeho pracovním stole.
"Páááni, nevěřila bych, že Severus Snape může mít takový nepořádek na pracovním stole. Já myslela, že slova jako chaos a nepořádek se ve vašem slovníku nevyskytují. Koukám, že si ohledně vás budu muset upravit mínění," zasmála se upřímně, ještě stále trochu vyděšená. Snape měl chuť si nafackovat, protože kdyby si na svém stole uklidil, tak by se ta hromada knih nezhroutila a pokračovali by v příjemnější činnosti. Jedním mávnutím hůlky dal vše do pořádku.
"Proč zadáváte tolik esejí, když se nad nimi stejně jen rozčilujete a nestíháte to opravit?" zeptala se opatrně, ačkoliv věděla, že po tom, co se odehrálo před chvílí po ní Snape neskočí a nezakroutí jí krkem za její drzost. Inu, koneckonců to neudělal ani posledních devět let, tak proč by se na to chystal právě teď?
"Protože stále doufám, že ta banda tupohlavců je schopna se něco naučit. Ačkoliv i hypogryfovi by bylo snazší vysvětlit rozdíl mezi kotlíkem velikosti tři a kotlíkem velikosti čtyři. Co je ksakru tak nepochopitelného na faktu, že kotlík číslo čtyři je prostě větší než kotlík číslo tři?!" rozčiloval se a Ambra jen s námahou zadržela další příval smíchu.
"Nevím," pokrčila rameny. "To byla jedna z mála věcí, které mi velký problém nedělaly," uchechtla se stále opřená o zeď a se zájmem ho pozorovala.
"To je pravda, s velikostí kotlíku jste problém neměla," opřel se o stůl a založil si ruce na prsou.
"Mně ty kotlíky spíš vybuchovaly," zasmála se a v tu chvíli si oba vzpomněli úplně na to samé.
Ambra stála bezradně nad svým kotlíkem a mžourala na jeho obsah, ačkoliv ji pára, která se z něj valila, trochu štípala v očích. Rozhodně to nemělo takovou barvu, jakou to mělo podle návodu mít, a naprosto netušila, co by měla dělat dál. Podívala se na hmoždíř, ve kterém byla vymačkaná šťáva z lopuchu a pak zpátky na tekutinu. Jen pokrčila rameny a za pomalého míchání ji tam nalila. Podle postupu to byl správný krok. Stále jí nebylo jasné, kde se stala chyba. 'Po pěti minutách vaření vhoďte nakrájený kořen mandragory,' stálo v učebnici. "Hm. Tohle bude ještě zajímavý," zamumlala si Ambra sama pro sebe a vzhlédla. Lektvar začal podivně bublat a jediné, v co doufala, bylo, že nezačne i zapáchat. To by totiž dozajista upozornilo profesora na tom, že už zase udělala nějakou blbost.
"Wrightová, proč se vám z toho tolik kouří?" ozval se jeho jedovatý hlas. Přece jenom se jeho pozornosti nevyhnula.
"Protože to má asi sto padesát stupňů?" pokrčila rameny a andělsky se usmála, čímž si vykoledovala jeden z jeho obvyklých zabijáckých pohledů. Vanessa vedle ní se začala zalykat smíchy, ale snažila se to zamaskovat kašlem.
"Kristepane Wrightová, když už se laskavě rozhodnete ukázat na mých hodinách, musíte něco zvorat. Dejte to sem," štěkl a téměř jí vyrval učebnici lektvarů z ruky. Podívala se na tu podivnou fialovou tekutinu, pak na něj a pak zase zpátky do kotlíku. Opravdu nevěděla, kde se stala chyba.
"Zdá se, podle barvy a konzistence," řekl a téměř zoufale si povzdychl. "Že jste zapomněla přidat saturejku," dodal a založil ruce na prsou. "Nebo jste ji tam dala naopak mnoho. Koukejte vzpomínat, kdybyste ji tam teď hodila, pravděpodobně bych vás musel seškrabávat ze zdi. A abych byl upřímný, nemám na to čas," upozornil příkře a Ambře se na moment zatmělo před očima. Stál nad ní rozzuřený netopýr čekající na odpověď a ona si ani za boha nemohla vzpomenout, jak vypadá saturejka. Když si konečně vzpomněla, jediné, co si vybavila, bylo, jak ji její matka dávala do polívky. To, jestli ji hodila do lektvaru, opravdu netušila.
"Ehm, myslím, že jsem ji tam nedávala."
"Myslíte?" procedil skrz zuby.
"Ne, nedávala jsi ji tam," ozvala se Vanessa. Snape si povzdychl a vzal jednu nasekanou rostlinu saturejky do ruky a chystal se jí hodit do kotlíku. Ambře zatrnulo. Už jí tam přece jednou házela…
Když viděla, že už je příliš pozdě, aspoň chytla Snapea za plášť a strhla ho stranou. Ozvala se ohlušující rána. Výbuch byl tak silný, že z knihovny vypadalo několik knih a ty, co byly na stole Ambry, dopadly ještě o něco hůř. Ona, Snape i Vanessa upadli na zem, jak je výbuch trochu odhodil. Zhluboka se nadechla, že něco řekne, ale raději mlčela. Když se podívala na Snapea, měla strach, že jí doopravdy zaškrtí, jak zrudnul vzteky.
"Jsem mrtvá," zašeptala směrem k Vanesse, když si všimla, že mu dokonce trochu ohořely vlasy. Okamžitě se vyhoupl na nohy, oklepal se a rozhlédl se kolem, jestli není někdo zraněn. Jeho pohled ulpěl na Ambře. Propaloval ji pohledem a byl rozzuřený.
"Wrightová!" zařval takovým tónem, že ji až zamrazilo. Instinktivně se přikrčila.
"Já vás chtěla zastavit," pípla tiše.
"Tohle už jste vážně přehnala! Vztyk!" rozkázal a ona se vyhrabala na nohy. Oprášila se a setřela si trochu té horké tekutiny z krku. Naštěstí ji nestihla nijak spálit a zdálo se, že kromě psychické újmy nikdo nebude mít žádné horší následky. Až na ni, protože bylo jasné, že ji Snape okamžitě zabije.
"No co, mohlo to dopadnout hůř," zamumlala a civěla do země. Její obvyklé sebevědomí bylo to tam. Teď jen čekala, o kolik bodů její kolej přijde a jaký fyzický trest ji čeká.
"Skutečně? Skutečně?!" křičel na ni a zhluboka dýchal, aby se trochu uklidnil.
"No, ty vlasy dorostou, plášť se taky vyčistí a nikoho nemusíte stírat ze stěn," mluvila tiše a odvážila se vzhlédnout. "Teda zatím," dodala, když viděla jeho nenávistný pohled.
"To mám vskutku radost, že to vidíte takhle! Vždyť to přece nikoho nezabilo, že ano?! Kdybyste se uráčila občas dorazit na hodiny lektvarů, tak byste možná i poznala, jak vypadá saturejka! A teď koukejte ten svinčík uklidit a o zbytku si pohovoříme v mém kabinetě přesně v šest hodin!" zařval a poté se vyřítil ze třídy jako vzteklý buldok. Ač byl rád, že to nikomu neublížilo, opravdu měl chuť zakroutit Wrightové krkem! Taková fatální chyba!
To, co si ale Snape nepamatoval, bylo, co se událo poté, když zmizel ze třídy.
Ambra se naštvaně otočila na svou černovlasou kamarádku. "Viděla jsi, jak jsem to tam házela a stejně si řekla, že jsem to tam nedávala!" ječela na ni a bylo jí jedno, kdo všechno je poslouchá. Měla takový vztek!
"Já - já to nevěděla," koktala zmateně Vanessa.
"Jistě! Vážně děkuju! Mohlo ho to zabít," sykla skrz zuby bezděky, než si uvědomila, že se vyhnula množnému číslu. Vždyť to mohlo zabít i ji samotnou, ne jen profesora…
"Ale nezabilo. A nesváděj to laskavě na mě!" bránila se. "Snape má pravdu! Kdybys občas chodila na jeho hodiny, tak by se to nestalo."
"Víš co? Radši toho necháme!" obořila se a vztekle kopla do jedné z lavic. Nevěděla proč, ale náhlý citový zmatek ze šoku v ní vyvolal slzy. Vyhýbala se lektvarům záměrně, protože se snažila vyhnout Snapeovi, ačkoliv k tomu žádný pádný důvod neměla… nebo snad ano?
"Na to si živě pamatuji," vytrhl ji z přemýšlení Snapeův hlas. Trhla sebou a podívala se na něj. Mírně se usmála, očividně se také na chvíli zamyslel a k tomu nad tím samým jako ona.
"To se nedá jen tak zapomenout," podotkla a zatvářila se trochu provinile. "Čekala jsem, že mi strhnete nejmíň pět set bodů a pak mě uškrtíte," pousmála se.
"To jsem si upřímně myslel taky," konstatoval a zahleděl se někam jinam. Když bylo v místnosti světlo, její oděv ho v žádném případě neudržoval v klidu. Naopak. Měl sto chutí jít zase k ní a servat ho z ní. Musel si ale zachovat chladnou hlavu. Šlo tady přece o něj. Nikdy se nenechal ovládat svými emocemi, nemohl si to dovolit ani tentokrát. Ne víc, než doteď.
"A já se vám vážně nedivím," usmála se.
"Proč jste se tak urputně vyhýbala mým hodinám?" zeptal se jí najednou. Na chvíli se zarazila, jak přemýšlela nad odpovědí, ale teď už to vlastně bylo jedno. Po tom, co se mezi nimi před chvílí stalo. Už konečně mohla přiznat, proč to dělala. I sama sobě.
"Protože jsem se bála," řekla váhavě.
"Bála? Čeho? Mě?" zeptal se. Ačkoliv nebylo neobvyklé, že by měl student z Mistra lektvarů hrůzu, nikdy by ho nenapadlo, že by se ho děsila zrovna Ambra Wrightová. Nikdy nemlčela, vždycky mu řekla do očí, co si myslí, i když věděla, že ji za to může čekat trest. Ne. To byl nesmysl, jeho se nebála.
"Ne," zavrtěla hlavou a začala očima hypnotizovat přehnutý roh koberce na zemi. "Bála jsem se, že mě začnete nesnášet ještě víc," vysvětlila a podívala se na něj.
"Kdo vám řekl, že vás nesnáším?" zeptal se překvapeně.
"Tvářil jste se tak," pokrčila rameny.
"Ale tak se tvářím vždycky a na všechny," připomněl jí.
"No právě. Člověk pak těžko pozná, jak na tom je," uchechtla se a zahleděla se mu do očí. Náhle se jí zatočila hlava a na moment měla pocit, že to s ní brzo sekne.
"Tak o co tedy šlo?" vyhrkl nedočkavě. Ambra nepřítomně zírala do jeho očí a slova se jí zasekla uprostřed krku. Nebyla si jistá tím, co cítí; nebyla si jistá sama sebou.
"Mu - musím jít," vykoktala a dřív než stihl zmatený Snape jakkoliv zareagovat, už vyběhla ze dveří jeho komnat. Vracet se do svého pokoje nechtěla, ale v noční košilce, kterou měla na sobě, nebylo vhodné běhat po hradu. Jakmile se za ní zavřely dveře jejích komnat, začala plakat. Slzy se jí kutálely po tváři, jedna za druhou a nemohla je zastavit. Nerozuměla tomu.
"Ten zatracený vzteklý, panovačný, ješitný netopýr!" zaklela a ani si neuvědomila, že to vyslovila nahlas. "Kruci!" vzlykla a téměř skočila do postele. Chtěla se schovat před vším, a proto si vlezla pod peřinu, která jí dodávala pocit, že je neviditelná. Mohla by být neviditelná, aspoň na moment; vždyť byla koneckonců čarodějka. Ale to by k ničemu nevedlo. Ačkoliv ji to velmi lákalo, nechtěla se schovávat. Jen zkrátka vůbec netušila, jak se po tom, co se dnes stalo, má chovat. Jako dřív, ozvalo se jí v hlavě, ale bylo jí jasné, že to už nejspíš nepůjde. Hlavně se bála toho, jak se bude chovat on. Má se mu raději vyhýbat? Nebo se tomu postavit čelem? Tohle rozhodně nebylo nic, co by její mysl dokázala ignorovat, ať už jí to přišlo jakkoliv neskutečné. To, že se do Mistra lektvarů zamilovala, věděla už dávno, jen si to nechtěla připustit. Ale to, že ani ona mu není lhostejná, to ji ani ve snu nenapadlo. No dobrá, ve snu možná ano, ale že by to mohla být realita? Nemožné. A třeba to ani realita není. Nebyl to ošklivý muž, naopak, Ambře přišel až příliš přitažlivý a ona byla - pokud mohla soudit sama sebe - velmi hezká.
Muži mají své potřeby. Dokonce i Severus Snape takové potřeby nutně musí mít a ona je možná jen natolik naivní, že ji mohl snadno využít.
Ale ne. To by neudělal. Určitě ne. Přesvědčovala sama sebe, ale čím déle se převalovala na měkké matraci a nemohla usnout, tím víc začínala pochybovat. A to bohužel nejen o sobě.
Tak dost! Vynadala si a otevřela oči. Zhluboka se nadechla a zase je zavřela. Snažila se myslet na něco jiného, a i když jí to moc nešlo, nakonec se jí přeci jen podařilo usnout.
Když se ráno Ambra vzbudila, bylo už téměř poledne. Oblékla si černé tílko s červeno modrou kostkovanou košilí a dlouhé džíny - protože nemusela nosit profesorský hábit, když zrovna neučila. Lehce zkroucené hnědé vlasy nechala ledabyle rozpuštěné a musela uznat, že už vypadá mnohem líp. Bezděky si prsty přejela po rtech a všimla si, že se do nich zpátky vrátila růžová barva. Hm...
Zakázala si myslet na minulou noc a rozhodla se, že si zajde na brzký oběd.
Jakmile za sebou zavřela dveře svých komnat, pohledem se zavěsila na ty jeho. Doufala, že ho nepotká, protože vážně netušila, co by mu měla říct. Několikrát se zhluboka nadechla a vydala se směrem k Velké síni. V tuhle dobu by tam neměl nikdo být.
"Ambro!" zavolal na ni někdo. Otočila se, aby s úlevou zjistila, že ten hlas patřil její kamarádce. Jistě, přece by jí Snape neoslovoval křestním jménem...
"Jdeš se najíst?" pokračovala jedním dechem Vanessa.
"Jo... jak dlouho tu ještě budeš?" zeptala se náhle.
"Ty mě tu snad nechceš?" divila se Vanessa, ale Ambra se jen rozesmála.
"Jistě, že chci... jde o to, že ty tu vlastně nepracuj-."
"Pracuju. Jako špeh," přerušila jí černovlasá dívka. Ambra nadzvedla tázávě obočí, jakoby říkala 'proč proboha'? "Musím jít, vysvětlím ti to později," hlesla, když si všimla výrazu své kamarádky. Než Ambra stihla něco dodat, zmizela v dáli. Seběhla schody a vešla do Velké síně. K jejímu velkému překvapení nebyla místnost v tuhle dobu prázdná. Naopak. A dvě její noční můry seděly kousek od sebe a probodávali pohledem každého příchozího.
"Ksakru," zaúpěla pro sebe, ale pár studentů se otočilo. Váhavě vykročila k profesorskému sboru a měla pocit, že znovu musela zblednout. Oba dva páry očí sledovaly ji, cítila na sobě jejich pohled, ale dívala se přímo před sebe, neuhnula pohledem a propalovala očima mísu s ovocem, která stála přímo uprostřed stolu. Pokud se ale chtěla posadit na své místo, musela ten dlouhý stůl obejít kolem jednoho z nich. Ale kolem kterého, to už jí nikdo neporadil. Snažila se ale na sobě nedat nic zdát, plynulým krokem prošla kolem Nereida a posadila se na židli, na které obvykle sedávala. Dvě místa od něj, vlevo od ředitelčina, které bylo uprostřed. Snape seděl vpravo na kraji a celou dobu ji sledoval. Nereid nebyl tak vytrvalý, věnoval se totiž taky trochu jídlu.
"Zdravím, pánové," prohlásila tiše, zatímco si nabírala trochu salátu. Chuť k jídlu se jí sice stále ještě nevracela, ale hlad už ji konečně dostihl. Nereid se doširoka usmál, vzal svůj talíř a přisedl si blíž k ní. Ambra potlačila nutkání protočit oči. Místo toho střelila pohledem ke Snapeovi, který si ledovým pohledem přeměřoval muže, sedícího vedle ní, ale člověk, který ho neznal opravdu dobře, by v tom výrazu nedokázal najít žádnou emoci ve tváři vyjadřující pouze chladný nezájem.
"Rád tě vidím, Ambro, jak se cítíš?" zeptal se jí zvesela mladší kolega. Mistr lektvarů se pro změnu rozhodl mlčet, takže Ambře nevěnoval ani krátký pozdrav.
"Už líp, díky za optání," pousmála se a začala vidličkou nepřítomně přehrabovat salát.
"To jsem rád," řekl a Ambra cítila, jak se pořád přibližuje. Nebo se jí to jen zdálo?
"Tak jaká byla tvoje první hodina OPČM?" zajímala se dychtivě. To bylo opravdu jediné téma, o kterém by chtěla s Nereidem mluvit.
Začal se smát. "Tys ty chudáky tak vyděsila, že se mi i báli představit."
Ambra se málem zadusila salátem. "Co - cože? Vyděsila? U Merilna, a jak?"
"To nevím. Na to by ses měla zeptat jich, ne mě," pokrčil rameny a podíval se na Snapea, který jejich rozhovor celou dobu poslouchal. Ostatně ho nemohl přeslechnout, ani kdyby chtěl.
"Ten jeho pohled mě vytáčí," zašeptal Ambře do ucha, která potlačila nutkání se od něj odtáhnout, jako kdyby byl pořádně velká a chlupatá akromantule. Nenápadně se pootočila a z periferie viděla, jak Snape Nereida bombarduje vražednými pohledy. "Nikdy jsem toho chlapa neměl rád, i když je teď hrozně velkej hrdina," dodal znechuceně.
"Hm..."
"Co děláš dnes večer?" vypadlo z něj náhle.
"Ehm, nevím, proč?" zaúpěla, a pokusila se své rozčarování utopit v pořádně silné kávě.
"Mohli bychom zajít do Prasinek, co ty na to?" Položil svou dlaň na Ambřinu ruku, která mimoděk ucukla, což samozřejmě neuniklo Zmijozelovým rentgenovým očím. Ambra cítila, jak oba dva čekají na odpověď. Napadlo ji, že by mohla Snapea trochu provokovat, ale dřív než jakkoliv zareagovala, osoba, na kterou v tu chvíli myslela, jí předběhla.
"Zapomínáte, že slečna Wrightová má nařízený klid na lůžku," prohlásil ledabyle a zvedl se ze židle.
"Aha, pravda," prohlásil zklamaně Nereid a Ambra potlačila úsměv. Snape měl alespoň pocit, že to zahlédl, ale nebyl si jistý.
"To by mě madam Pomfreyová asi nepochválila," podotkla ledabylým hlasem. Snape se celou tuhle situaci snažil neřešit, ale moc mu to nešlo. Cítil, jak ho začíná ovládat vztek, a proto raději kývl na rozloučenou a vykročil pryč z Velké síně. Přítomnost nového profesora mu pila krev. Nebylo pochyb, že jediným důvodem bylo to, jak se motal kolem Ambry. Které to ještě ke všemu očividně zas tolik nevadilo. Anebo ano? Viděl přece, jak ucukla rukou, určitě jí to příjemné nebylo.
Z Velké síně téměř vyletěl, černý plášť za ním vlál a studenti mu ustupovali z cesty, zatímco kráčel k učebně lektvarů ve sklepení. Chtěl zaměstnat svou mysl něčím jiným, než Ambrou Wrightovou, ale nemohl ji dostat z hlavy. Myslel na včerejší noc, na to, jak mu zachránila život ve válce, na to, že se na něj dnes ani nepodívala a raději se nechala otravovat tím slizkým hadem Nereidem Reynoldsem. Nemožné se stalo možným. Severus Snape pocítil žárlivost víc než kdy dřív.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ms.Mee Ms.Mee | 23. dubna 2012 v 21:15 | Reagovat

Ooooh, veľmi ste ma potešili tým, že pribudla ďalšia kapitola. Bola úžasná. Neřád mi pije krv, snáď viac ako Netopierovi. :D
No, ale nemusíte sa báť, vaša verná čitateľka (aj keď so zmenenou prezývkou) na vás nezabudla.
Ináč, potešila ma dĺžka tejto kapitoly. Tak som sa do toho zažrala, že som nedokázala odtrhnúť oči od stránky, kým som to nedočítala. :P A to som sa to hlavne snažila čítať precízne. Hlavne tie časti, kde sa spomínal Netopier. Moje obľúbené a už sa veľmi teším na ďalšiu kapitolu. Dúfam, že vám to i naďalej bude tak pekne písať. :P

2 Ms.Mee Ms.Mee | 24. dubna 2012 v 20:37 | Reagovat

Keď budeš chcieť, tak ti môžem posledné kapitoly a epilóg poslať na e-mail. :)
A jasné, že moje komentáre tu budú stále. :P

3 Ms.Mee Ms.Mee | 24. dubna 2012 v 22:22 | Reagovat

Už som ti ich zaslala, dúfam, že prídu. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama