FF: Ber, nebo nech být: Kapitola 4 - Něco je špatně.

19. března 2012 v 20:40 | Annie. & Dracula. |  Drácula & Annie
Doufáme, že se vám to bude líbit!:-)

Kapitola 4 - Něco je špatně.

(Snapeovi je v knize cca 38, ne jako jeho herci 65, proto si ho prosím představujte jako na této fotce, kdy byl ještě mladý.)


Seděla na kameni u malého jezírka a nepřítomně zírala skrz tu hustou mlhu, tak jako každé ráno, když nemohla spát. Takových jiter nebylo moc, většinou tu sedávala o víkendu, když neměla, co na práci. Vzala si s sebou učebnice a snažila se studovat, ačkoliv jí myšlenky opakovaně rušily od učení. Nevadila jí ani ta nepříjemná zima, která se jí zarývala pod nehty. Červený kabát jí dokázal alespoň trochu zahřát. Tohle byla jediná chvíle, kterou si urvala jen sama pro sebe.
Stál u okna ve svých komnatách, dívajíc se na tu červenou siluetu sedící u jezera a opakovaně přemýšlel, jestli by jí neměl strhnout body za opuštění hradu před polednem, anebo ji potrestat aspoň nějakou dlouho esejí. Ale nikdy to neudělal. Byla to totiž jediná chvíle, kdy se kolem ní netočil houf nápadníků. A za tenhle pohled si klidně rád přivstal. Vypadala tak klidně, zamyšleně, nevinně… Snape věděl, že si z většinou ostatních Zmijozelských moc nerozuměla. Nebylo to její povahou, ale postojem lidí z této koleje. Původ kouzelníků a čarodějek na této škole byl každodenním tématem a všichni věděli, jaký názor sdílí studenti právě ze Zmijozelu. Nadávky typu 'mudlovský šmejd' byly slyšet převážně od nich. Unavovalo ho to. Ambra byla sice z čistokrevné rodiny, on ale znal její názor. Jednou jí slyšel křičet na mladšího spolužáka, který si dovolil urazit Mrzimorskou studentku z mudlovské rodiny.
"Nevykládej mi tady o rodokmenech a čistokrevnosti! Jsme snad psi?" utrhla se na něj tehdy a odvedla od něj plačící dívku. Ambra nebyla nespolečenský člověk. Bavila se téměř s každým, přesto ale skoro nikomu z nich nevěřila. Proto nehledala někoho, s kým by si promluvila, nepotřebovala to. Chodila k jezeru, kde mohla v klidu přemýšlet. O životě, o škole, o lidech, o budoucnosti… netušila, že ve skutečnosti sama není. Že se k ní pokaždé upínají černé oči profesora lektvarů, který bojoval sám se sebou a nemohl se rozhodnout, jestli má větší strach, že se jí tam venku v téhle zimě a takhle brzy něco stane, nebo má větší touhu ji skutečně alespoň jednou jedinkrát strhnout pořádný počet bodů.
Ale vzhledem k tomu, že on sám byl ředitelem Zmijozelské koleje, bylo by divné, kdyby odečetl své vlastní koleji větší počet bodů, a proto to většinou řešil školními tresty.
"Jaký je důvod opakované nepřítomnosti na hodině lektvarů, slečno Wrightová?" křikl jednoho dne za ní, když se kolem něj snažila bez povšimnutí projít. Bohužel, jak časem sama zjistila, nebylo možné být neviditelná, když ji sledoval pár černých očí.
"Zaspala jsem. Omlouvám se," odvětila duchem nepřítomna.
"A včera jste, jak jistě správně předpokládám, také zaspala, přestože byla výuka lektvarů až odpoledne, že ano?" zavřel sarkasticky. "A o předchozích dnech ani nemluvě."
Ambra se mu dívala do jeho rozzuřených očí a přemýšlela, jestli umí být i někdy citlivý.
"Vzhledem k tomu, že tenhle týden byly praktické zkoušky, nechtěla jsem vyhodit hrad do vzduchu a tak jsem raději nepřišla. A teď mne prosím omluvte, mám lekci věštění. Přeji hezký zbytek dne," hlesla a pokračovala v chůzi.
"Máte školní trest za neúčast v mých hodinách!"
Zastavila se a zhluboka nadechla. "Děkuji, už jsem žádný dlouho nedostala. Skoro se mi po nich začalo stýskat."
Netopýr rozzuřeně zavrčel. "A za vaši nesmírnou drzost si napíšete pětistránkovou esej na téma 'účinky bezoáru'. Nějaké otázky?" dodal.
Ačkoliv uvnitř Ambra pukala vzteky, zachovala dekorum, mile se usmála a znovu promluvila: "Ano, můžu udělat pár stránek navíc?"
Snapea nikdy neměla příliš v lásce, protože byla neustále pod jeho dohledem. Pořád čekal, kdy provede nějakou hloupost, aby ji to pak mohl dát sežrat. A za to ho nenáviděla. A proto se rozhodla přistoupit na jeho hru a být stejně chladnokrevná, sarkastická a nabroušená jako nůž, stejně tak jako on. Když ho tak sledovala, měla pocit, že snad vzteky vybuchne. "Beru to jako ne,"poznamenala, než stihl něco říct, pokrčila rameny a vykročila pryč. "Nashledanou," dodala ještě a zmizela za rohem. Snape tam několik dlouhých vteřin zůstal stát a nevěřícně zíral do chodby, kterou odešla. Věděl, že mu lhala, věděl, že jím pohrdala, a že ho nesnášela. Mělo mu to být všechno jedno, ale nebylo. Do hlavy se mu dostala vtíravá myšlenka, která ho nutila uvažovat nad skutečným důvodem její nepřítomnosti. Přemýšlel, jestli to nemá nějakou spojitost s jejími ranními útěky k jezeru. Štvalo ho, že neznal pravdu, těžko se s tím smiřoval. A u ní ho to rozčilovalo ještě víc. Dokázal si zvyknout na to, že je drzá, až to hezký není, že jí netrápí, když ho naštve, že často dělá, co chce, ale že mu lže a on nemá jak zjistit, kde je pravda, na to si zvyknout nedokázal. Nejen u Ambry. U nikoho. Nejradši by věděl všechno a ve všech dokázal číst. Mohl by se jí podívat do hlavy, s uměním nitrobrany a nitrozpytu neměl nejmenší problémy, ale tohle přišlo amorální dokonce i jemu.
Severus Snape si povzdychl a vrátil se ze vzpomínek zpět do reality. Stál opřený o zeď a koukal z okna na místo, kde sedávala Ambra. Bylo deštivo, ale moc dobře věděl, že ani hurikán by ji neodradil od sobotní soukromé chvilky u jezera. Tentokrát byl však ten kámen opuštěný, tak jako pokaždé od chvíle, co odešla. Nikde nebylo ani živáčka. Zamračil se. Najednou ho přepadla vtíravá myšlenka, že tam chodila, jen aby ho mohla provokovat a teď, když nebyla jeho studentkou, neměla důvod, proč tam chodit.
Jen dešťové kapky přerušovaly to mrazivé ticho v jeho komnatách. Zahnal tu paranoidní myšlenku o provokaci (ačkoliv by toho slečna Wrightová byla zcela jistě schopna) a vybavil si v hlavě jejich včerejší rozhovor, když do něj omylem vrazila u hlavního vchodu. Něco bylo špatně.
"Koukejte, kam šlapete, Wrightová!" obořil se na ni, ačkoliv to byla jeho chyba, měl na sebe nejdřív upozornit. Když se otočila a málem do něj nabourala, měl pocit, že snad Ambra leknutím zaječí.
"O-omlouvám se," dostala ze sebe. Už to ho zarazilo. Čekal, že po něm vyjede úplně stejně jako on. Skoro předpokládal reakci typu: 'promiňte, nemáte nosit černou, když je večer, splýváte se zdí'. Ona ze sebe přitom vymáčkla jen tichou omluvu. Rentgenoval ji pohledem, a byl si téměř stoprocentně jistý, že zahlédl v jejích očích náznak strachu.
"Stalo se něco?" zeptal se jí. Ambra na něj překvapeně pohlédla, očividně nečekala, že projeví nějaký zájem, nebo že si vůbec všimne, že není úplně ve své kůži. Zavrtěla hlavou a pokusila se nahodit bezstarostný výraz. Nijak zvlášť se jí to nepovedlo, ale on ji ušetřil svých chladných poznámek.
"Ne," promluvila nakonec. "Jen jsem se vás lekla. Plížíte se za mnou jako had," poznamenala. V tomhle už ji poznával, přesto viděl, že něco je špatně. Očividně ale neměla tendenci mu osvětlit situaci. Připomnělo mu to rozhovor, na který ten den už jednou vzpomínal. Zase mu lhala do očí ve chvíli, kdy na ní bylo vidět, že ji něco trápí. Ušklíbl se a probodl ji pohledem.
"To vy jste spíš velmi nepozorná," odvětil.
"Měl byste si vzít kabát, je tam zima," změnila téma tak nečekaně, až ho to zarazilo.
"Cože?" podíval se na ní nechápavě. Pousmála se. Dostala ho. On alespoň předpokládal, že ji k úsměvu přinutil fakt, že ho rozhodila.
"Chtěl jste přece jít ven, ne?" pohlédla na něj s nevinným výrazem ve tváři.
"Ach ano, jistě," zamračil se. Ve skutečnosti neměl v plánu odejít, jen ji zahlédl z okna, když šel z Velké síně, jak spěchá k hradu. Ani nevěděl, proč sem vlastně šel. Možná se chtěl ujistit, že je v pořádku, nebo ji chtěl jen vidět, to si ale nehodlal připustit.
"Dobrou noc, profesore Snape," řekla, téměř neznatelně se usmála, obešla ho a zamířila chodbou pryč. Viděl, jak se objala rukama, venku nejspíš skutečně bylo chladno. Nechala ho tam stát a ani se nestarala o to, jestli opravdu půjde ven nebo ne. Nevěděl sice, co se stalo, ale něco určitě.
A to mu leželo v hlavě celou noc i dnešní ráno. Možná právě tohle bylo důvodem, proč se Ambra neobjevila u jezera. Možná, že jí něco vyděsilo. Něco, co se potulovalo po hradních pozemcích a nepatřilo to sem. Ale válka se odehrála už téměř před rokem, pán zla byl mrtev a Bradavice byly bezpečnější, než kdy dříve. Jenže Snape musel uznat, že vidět strach v jejích očích, zrovna v těch jejích nebojácných, upřímných a drzých očích, bylo vskutku nevídané. Za ty roky si nepamatoval, že by někdy podobná situace nastala. Ne, to tedy ne. Bleskurychle přes sebe hodil plášť a bezmyšlenkovitě zamířil na chodbu. Nevěděl, kam jde, ale věděl, že té záhadě musí přijít na kloub. Za každou cenu!
"Pane profesore," křikl někdo za jeho postavou. Snape však nezpomalil, studentovi za ním se zdálo, že dokonce i přidal do kroku. "Chtěla jsem se zeptat, jak -."
"Teď ne," přerušil ji Snape.
"…jak dlouhá má být ta esej o -."
Netopýr se zarazil a zavrčel. "Teď ne!! Co na tom nechápete, slečno Gregoryová? Nevšimla jste si snad, že mám naspěch? Kdybyste hodině dávala pozor, tak za mnou nemusíte běhat po chodbách," sjel ji naštvaně. Dívka ze třeťáku vypadala, že se rozbrečíte.
Zrovna kolem procházela Ambra, která byla Snapeovým chováním znechucena. Moc dobře věděla jaký je, ale jeho bezcitnost ji neustále překvapovala. Ačkoliv si to nechtěla přiznat, ve skutečnosti jí jeho chování uvnitř zraňovalo. Obzvlášť, když se týkalo jí. Protože věděla, že pod tou maskou nepřístupného netopýra je někdo, koho by všichni mohli mít rádi. O to ale on očividně nestál. Byl prostě takový. Skrýval se ve svém krunýři, a i když si nebyli blízcí, dlouho toužila se pod jeho krunýř dostat a zjistit proč se chová, tak jak se chová.
Spousta lidí se domnívala, že si tenhle postoj k životu uchovával jen kvůli jeho úkolu, aby mu pán zla věřil. Aby všichni věřili tomu, že je na straně zla. Ambra tomu nikdy neuvěřila. To ale Snape netušil. Každopádně doufala, že se jeho chování změní. Nejspíš už ale bylo příliš pozdě, nebo to opravdu nebyla jen póza a on byl skutečně tak bezcitný, jak se choval. To ale Ambra odmítala.
Hleděla na jeho vzdalující se záda a přemýšlela. Nejen nad tím, kam tolik spěchá, ale i nad tím, jak dokázat najít lidskou stránku Severuse Snapea. Tolik jí užíralo, že neví, co si myslí. Že neví, jestli má tenhle člověk vůbec nějaké srdce. Jestli mu záleží na někom jiném než na sobě.
"Já se chtěla jen zeptat," popotáhla Havraspárská studentka dotčeně, což Ambru vytrhlo z přemýšlení.
"Nevšímejte si ho, slečno Gregoryová, vždyť ho znáte… je lepší nedráždit hada bosou nohou," podívala se na dívku a pokusila se povzbudivě usmát. Skutečně se moc často nechovala jako pravý Zmijozel. Jediným důvodem, proč šla do té koleje, musel být její původ. A taky za to možná trochu mohl fakt, že mluvila hadí řečí. Pocházela rodiny, která byla spřízněna se samotným Salazarem Zmijozelem. U někoho se to projevit muselo.
Dívce se na tváři roztáhl úsměv. "Děkuju," řekla tiše, otočila se a utekla pryč. Ambra to ale moc nevnímala. Znovu se topila ve svých myšlenkách. Poslední dobou se jí to stávalo nějak často. Severus Snape nebyl jediný, kdo často vzpomínal na minulost.
Náhle si všimla, že jde naproti obr.
"Hagride," zavolala a rozběhla se k němu. "Jsi v pořádku?" starala se.
"Jo… neměl bych?" tázavě svraštil čelo a upřeně jí hleděl do očí. Ambra se kousla do rtu. Její reakce byla možná až příliš přehnaná. Samozřejmě, že byl v pořádku, když tak ledabyle kráčel jejím směrem. "Ale ty se mi zdáš nějaká vystrašená. Vo co de? Řekni mi to," hlesl.
"O nic, já jen…" nadhodila a znovu se kousla do rtu. Nevěděla, jestli má své obavy Hagridovi svěřit, nebo ne. Za ty roky už pochopila, že mu může bezmezně věřit, ale nebyla si jistá, zdali to vůbec chce někomu říct. Třeba se jí to jen zdálo, i když tomu sama nevěřila.
V hradě byl nezvaný host. Tím si byla jistá.
"Tak dobře… jde o to, že když jsem se včera vracela od tebe, měla jsem pocit, že mě někdo pronásleduje, ale neděs se!" vyjekla, když si všimla Hagridových vykulených očí.
"Ale dyť McGonagallová udělala nový bezpečnostní opatření po pádu Voldemorta."
Sklopila oči a zhluboka se nadechla. "Já vím, ale - asi vypadám, jak blázen, viď?" pokusila se o úsměv. Obr však věděl, že by Ambru jen tak něco nevyděsí. Tohle muselo být vážné.
"To víš, že ne. Myslím, že bys to měla říct McGonagallový, pro tvůj klid."
"Pro náš klid," opravila ho, ačkoliv se to nechystala říct. Ani McGonagallové.
Nikomu. Jestli ji opravdu něco pronásledovalo, chtělo to ji. Ostatní byli v bezpečí. A ona si s tím musela poradit. Sama. Vzhledem k jejímu dosud neomylnému úsudku, cítila v kostech, že má pravdu. Jenomže nevěděla, co má dělat. Chtěla přijít na to, kdo jí sledoval, ale zároveň měla i trochu strach. Proč ji sledoval? Co od ní chce a kdo to vůbec může být? Tolik nevědomosti ji přivádělo k šílenství. Nikdo ji nenapadal a to bylo nejhorší. Během války se děly hrozivé věci, ale to už bylo dávno pryč. Viníci byli potrestáni, Voldemort byl mrtev… Svoboda a pocit bezpečí bylo něco, čeho si dřív lidé nemohli užívat. Teď to mělo být jinak. Přesto jí byl ale někdo v patách. Ale třeba jí nechce ublížit. Možná, že se jí to opravdu jen zdálo. Ale ne, to byl nesmysl.
Hagrid zamířil k ředitelně. Minerva od něj nejspíš něco potřebovala a tak ho Ambra nechtěla zdržovat. Zhluboka se nadechla a zamířila na nádvoří. Bylo něco po jedenácté. Venku sice pršelo, ale jí to bylo jedno. Kapky deště jí máčely vlasy, ale nebyl to žádný prudký slejvák, který by jí zabraňoval tam být. Překvapivě nebyla taková zima, jakou očekávala. Neměla ale ani kabát.
Zastavila se a její pohled se stočil k cestě, po které včera tolik spěchala zpět do hradu. Ve dne vše vypadalo úplně jinak. Neměla strach, že by ji tu v tuhle dobu někdo přepadl, ačkoliv déšť všemu dodával takovou pochmurnou atmosféru. Přesto se nemohla zbavit zvláštního pocitu, který ji nutil myslet, že je na místě bát se o svůj život. Zapovězený les v sobě skrýval mnohé, mohl skrývat i někoho, kdo tam nepatřil. Osobu, která ji včera pronásledovala.
"Vidíte tam něco zajímavého?" zeptal se ten důvěrně známý hlas. Tentokrát se ho ale nelekla. Ten černý pohled, který jí pozoroval, na sobě cítila celou dobu. Ale stále byla naštvaná na jeho předchozí chování k té bezbranné studentce, a proto jeho otázku ignorovala. Rozhostilo se ticho.
"Můžeme tu mlčky stát a moknout dokud to jednoho z nás nepřestane bavit, nebo mi můžete rovnou říct, co se děje. A upozorňuji vás, že nejsem trpělivý člověk," hlesl Snape. Otočila se, aby mu mohla přímo do očí říct, co si o něm myslí, ale pohled, který se jí naskytl, jí doslova vyrazil dech. Kapky mu stékaly po vlasech a obličeji a dopadaly na promáčenou košili, která odhalovala jeho hruď. Překvapivě na sobě neměl plášť, asi si ho stihl sundat. Nerada to přiznávala, obzvlášť sama sobě, ale její nenáviděný profesor byl neskutečně přitažlivý.
"To je jedno… beztak jste mě tu nechtěl, tak proč bych vám měla říkat, co se děje," polkla. "Kdyby se ovšem něco dělo," pokrčila ledabyle rameny.
"Jak jste na to přišla?" nadzvedl tázavě obočí.
"Řekl jste to."
Netopýr zamyšleně zavrčel. "Hm, nevzpomínám si, že bych něco takového někdy prohlásil."
"Ale myslíte si to."
"Slečno, vy vůbec netušíte, co si myslím," odvětil stále klidně, avšak v jeho hlase zaznělo napětí. Opět se na něj otočila a málem se zajíkla, když zjistila, jak blízko stojí. Hleděli si vzájemně do tváří, zatímco se Ambra snažila uklidnit dech. Ta neplánovaná blízkost ji rozhodila, nevěděla co s rukama, nevěděla, kam se dívat, dokonce i zapomněla, jak se dýchá. Začínala mít podezření, že se ji její bývalý profesor chystá políbit.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Trista Trista | 22. března 2012 v 23:01 | Reagovat

Jj, presne tak. Vyhrať v lotérii a len tak si nažívať. To by bolo fajn. A nie nejaká nervy drásajúca škola.
Ináč, pozerám, že sa to tu rozbehlo s kapitolami, takže som natešená, že si mám čo čítať. Idem na to. :)

2 Trista Trista | 23. března 2012 v 13:30 | Reagovat

Tak pochybujem, že by ju bozkávala doobedu na školskom dvore. :D To by boli reči medzi študentmi. :D Ale rozhodne dobrý popis Snapea bez plášťa, zmoknutého s odhaleným hrudníkom. :D Sa nečudujem, že zabudla aj dýchať. Rýchlo ďalšiu kapitolu. Lebo som sa stačila do tohto príbehu poriadne zažrať a budem nedočkavá čitateľka. :P

3 Trista Trista | 25. března 2012 v 22:42 | Reagovat

NO, tak dúfam, že tu čoskoro bude ďalšia kapitola, lebo mňa to naozaj baví. :P A tiež som zvedavá, kto ju sledoval. :P
Ináč musím pochváliť váš štýl písania. Je veľmi dobrý. :)
No a tie kapitoly hneď hodím do rubriky, vďaka za upozornenie, najskôr som zabudla nastaviť rubriku v ktorej sa majú objaviť, keď som ich pridávala. :)

4 Trista Trista | 26. března 2012 v 23:52 | Reagovat

Vďaka za komentáre. Jj, aj ja si stále predstavujem Meryl Streep. :D To najskôr bude tým menom, ktoré som vybrala.
Ináč, vďaka ešte raz za upozornenie. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama