Asi jsem vážně nikdo.

20. června 2011 v 21:07 | Drácula |  The diary of Dracula

Každý se občas cítíme mizerně.
A to z nás dělá lidi jako takové. Není to vědomí, ani prahnutí po lásce, ale právě ten pocit naprosté bezradnosti a mučivé tíhy.

A to je nejhorší.

V životě jsem si zvykla už na ledacos. Na svůj život - na všechno, co jsem musela prožít a co prožívám. Ne, nemyslete si, že mi rodiče odmítli v dětství koupit blonďatého Kena s modrýma očima a já trpím tímhle traumatem až dodnes. Tak povrchní opravdu nejsem.

Ale chtěla bych být.
Chtěla bych být odbarvená nána stojící s cigárem v puse v bandě hlučných kluků, kteří si každých pět vteřin uplivávají na zem a koukají přitom na můj vypushapkovaný hrudník.

Chtěla bych totiž, aby mi byl celý svět u prdele.

Posledních pár měsíců, možná let, mi všechno bylo jedno. Nikoho jsem nepotřebovala k životu a bylo mi fajn. Žila jsem si v té své nablýskané realitě plné dobra, hodných lidí a šťastných konců. Vždyť to bylo tak krásné, cítila jsem se skvěle. Chodila jsem na rodinné výlety a užívala si to.
Ale teď řeším, s kým půjdu v sobotu ven - rodiče by nadávali, že zase dřepím tý bedny, co mi jenom vymývá mozek a 248 z 248 mých virtuálních přátel by si pomyslelo, že jsem takový zoufalec, že nemám s kým chodit ven.
Protože mají pravdu.

Oni se totiž na mě všichni moji přátelé vykašlali. Kdyby nebylo facebooku, tak už polovina z nich neví, jestli už jsem se náhodou neutopila v nelítostném výru jménem samota.
My dvě jsme posledních šestnáct let nejlepší kamarádky. Je to zlá naturalistická čarodějnice, která požírá naivní dětské duše.
Ale jo, asi si už na ní začínám docela zvykat.

Lidi ode mě utíkají a já nevím proč. Ale asi to tak má být.
Ze všech lidí, které jsem považovala za opravdové přátele zbylo pár přeživší, kteří s mojí nesnesitelnou povahou vydrží. Ačkoliv je vídám párkrát do roka, protože nejsou ze stejného kraje, natož ze stejného města.

Za takové přátelství stojí bojovat. Ale co když na mě zase zaútočí deprese.
Kdo mi pomůže? Ano, samota, obklopená hučením v hlavě a dotěrným pocitem, že se mi chce zvracet.

Vždyť nejsem tak špatná, ne? Tak proč dávají kluci přede mnou přednost malým holkám ze základek? Proč se moje nejlepší kamarádky ze dne na den přestanou ozývat? Proč mi rodiče nadávají do trosek závislých na internetu?

Sebelítost je tak snadná. Mnohem snadnější než se vzchopit a něco udělat. Jo, já vím. Ale já už prostě nemám sílu se snažit, když ostatní jedním mrknutím oka zničí všechnu moji snahu. Takhle to dál nejde.
Všechno se mi poslední dobou hroutí pod rukama a já se na to dívám s přiblblým úsměvem na tváři. Hlavně úsměv a mávat, že jo?

Vlezte mi všichni na záda, protože já končím. Už nebudu milá a hodná, už se nebudu snažit rozkrájet pro lidi, jenom, abych byla oblíbená v kolektivu a měla co nejvíc přátel, kteří stejně jednoho krásného dne usoudí, že jim nestojím ani za dvě koruny padesát, aby mi odepsali na mou prosebnou esemesku.

Tentokrát už jsem se poučila. A doufám, že jednou provždy. Nemám v sobě ovladač, neumím se přepnout na status "vždyť mě už je kurva všechno jedno, zametejte si se mnou jak chcete.".

Takže to radši nedělejte.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama