CALISTA - Prolog

16. května 2010 v 11:12 | Drácula
Takže... tohle je moje nová povídka. Snad se vám bude líbít... jenom chci upozornit, že tenhle prolog je docela depresivní, ale zbytek tak hroznej nebude :))

Enjoy :)) ♥




29. 1. 2013
Když jsi odešel, vzal sis mé srdce s sebou.
Nenechal jsi mi tu nic než smutek v duši.
Nedokážu bez tebe žít. Nemůžu bez tebe žít. Neumím bez tebe žít. Nechci.
Jako bych ani nebyla. Protože bez tebe nejsem nic.

Miluji tě.
Miluji tě, tak moc, že bych za tebe dýchala, vyměnila svůj život za tvůj.
Kdyby to šlo, tak to udělám. Věř mi.
Ale nejde to. Měsíce jsem hledala způsoby jak to napravit, ale nic jsem nenašla.
Zničila jsem naší lásku, když jsem ti dovolila odejít.
Prosím odpusť.

Sedím tu sama, docela prázdná.
Nevím kam zmizely mé myšlenky, má duše…
Nemůžu dýchat, protože myslím na tebe. Kéž bych mohla vrátit čas, napravit své chyby. Jenže neumím vrátit čas, nejde to.
Nemohla bych odčinit, vše co jsem napáchala, ale aspoň bych tě zachránila. A to je pro mě nejdůležitější.

Řítila jsem se do hluboké propasti, ze které nebylo cesty zpět, ale ty jsi mě zachytil a napustil.
Chci utéct té bolesti, chci utéct pryč za tebou.
Když jsem si prohlížela ty náhrobní kameny cizích lidí, tolik jsem si přála, aby některý z nich patřil mě.
Chci být s tebou. Chceš i ty být se mnou? Dovolíš mi to?
Nemůžu tě vidět zlomeného.
Vím, že by sis přál pro mě život, ale já bez tebe
žádný nemám.
Nechci tě vidět zlomeného.
Vím, že v nějakém jiném světě žiješ a díváš se na mě. Ale nejsi tu. Nejsi tu se mnou.

Měla jsem jenom tebe. Nejdůležitějšího člověka v mém zatraceném životě. Vlastně můžu říct, že jen jediného člověka v mém zatraceném životě.
Tak moc jsem tě milovala, miluji a milovat budu.
Můj život byl plný šílenství, zla a strachu.
Ale pak jsi přišel a všechno dobré, přišlo s tebou.

Proč jsi umřel ty?
Proč jsem to nebyla já? Proč?
Proč nemůžu zemřít? Proč? Tak PROČ?

Rozplakala jsem se. Slzy mi stékaly po tváři a když dopadly, smáčely můj dopis.

Víš co je zvláštní?
Mám pocit, že jsem jediná. Jediná, kdo opravdu ztratil někoho milovaného.
Nikdy tady nikoho nevídám. Nestarají se o své hroby.
Přeji si, aby ses vrátil.


Zafoukal vítr a odnesl si sebou i ten poslední kousek naděje. Zašeptal: "Už ho nikdy neuvidíš. Ztratila jsi ho navždy…"

Půjdu za tebou miláčku.
Až najdu způsob, znovu se shledáme.
Těším se na tebe.
Těším se, až se tě z neutěšené touhy budu dotýkat po celém těle, líbat tvé božsky dokonalé rty, laskat tě a říkat ti jak moc tě miluji.
A ty mi budeš své vášnivé polibky vracet a budeš říkat, že jsem tvůj celý svět, že bys pro mě udělal cokoliv.
A já budu štěstím nezastavitelně brečet.
Tak jako to bylo kdysi, pamatuješ? Když jsi to poprvé řekl?
Bylo to tak nádherné.

Budeme se milovat, budeme vedle sebe ležet.
Chci tě zase cítit. Cítit tvou vůni, tvé dotyky, tvůj dech.
Patříme k sobě.
Naše těla, naše duše do sebe zapadly jako dva kousky skládanky. Nic jiného už pro mě neexistuje, než tě milovat.
Dovol mi, jít za tebou.
Já najdu způsob. Slibuji.
Uvidíme se tam nahoře.
Kdybys tak věděl…

Miluji tě. Navěky.

            Dopsala jsem poslední větu a rychle schovala dopis do náprsní kapsy, než ho mé slzy docela smáčí. Seděla jsem na lavičce bez hnutí jako socha. Naplňovala mě prázdnota.
            Rozpršelo se. Na mé tváře dopadal déšť a smýval mi slzy. Ale mě to bylo jedno. Všechno mi bylo jedno. Jen ať vidí, že brečím, jen ať vidí jak nešťastná jsem. Jen ať vidí jak je svět krutý a nespravedlivý, když si vzal jeho a ne mě. Měl si vzít mě, já si to zasloužila. Můj život bez jeho života byl bezcenný.
            Nenáviděla jsem se za to, že já můžu dýchat a on ne. Nemůžete pochopit co teď prožívám, protože jste nezažili, co jsem zažila já.
            Všem, už od mého narození, bylo jedno, co se mnou bude. Nezajímalo je, v co vyrostu, jak se budu chovat nebo jak budu vypadat. Bylo jim ukradené, kde budu bydlet, jestli nezemřu hlady.
            Ale jemu jedinému to ukradené nebylo. Pomáhal mi, zajímal se o mě, staral se. Nebyla jsem mu lhostejná. Dal mi lásku, kterou jsem nikdy nepoznala, domov, který jsem nikdy neměla, pocit bezpečí, který jsem toužila cítit.
            Dala jsem mu své srdce a on ho naplnil radostí. Ale to je už minulost. Srdce i radost je pryč. Zbyla jen nicota.
            Zvedla jsem se z lavičky, zmáčená na kost. Třásla jsem se zimou, ale ignorovala jsem to. Nevědomky jsem brouzdala mezi hroby. Klapání mých bot se ozývalo do mrtvého ticha.
            Přes tu silnou záplavu slz jsem neviděla na cestu. Ale už jsem si zvykla. Znala jsem ji nazpaměť i poslepu. Byla jsem tu každý den, trávila jsem tu i noci. Nikdo to tu nehlídal, nikdo mě nevyhodil pryč. Stejně bych neměla kam jít.
            Déšť mi umýval mé rudě krvavé vlasy od špíny. Už na mě nikdo nemohl poznat, že jsem si je nemyla téměř týden.
            Zahlédla jsem jednu mladou dívku. Rozhodně byla mladší než já. Měla do pasu dlouhé, blonďaté vlasy a zelené oči, podlité krví. Klečela u mramorového hrobu a tiše vzlykala. Uviděla jsem v ní sebe.
            Zlomenou osobu, která ztratila vše, v čem nacházela smysl života. Přesně jako já. Na zlomek sekundy jsem přemýšlela, zda jí oslovit, ale pak jsem si uvědomila, že to nechci. Nechtěla jsem s nikým mluvit.
            Kráčela jsem smutně dál k jeho hrobu. Uviděla jsem v dálce ten nádherný hrob. Byl zavalen černými růžemi. Dávala jsem mu tam každý den nové, aby věděl, že na něj nezapomenu. Černé růže mi ho připomínaly.
            Došla jsem k hrobu. Na kamenu bylo mnou vytesáno: Nikdy na tebe nezapomenu.
            Skrčila jsem se a prstem jezdila po těch písmenech. Znova jsem se rozplakala.
            Vzpomínala jsem na ty vzrušující okamžiky, když jsme se na sebe dívali, dotýkali jsme se, líbali se. Byl to můj anděl.
            Dívala jsem se na tu studenou zmoklou trávu. Víčka mi klesala, nespala jsem téměř už několik dní. Lehla jsem si vedle jeho hrobu. Déšť zesílil, ale mě to bylo jedno. Dopadal na má zvadlá víčka. Odpočívala jsem zmáčená v trávě. Přemýšlela jsem o tom, jaké to bude, až ho zase uvidím. Těšila jsem se, až se znovu shledáme. Na ničem jiném mi už nezáleželo. Zívla jsem.
            Zavřela jsem oči a snažila se usnout. Usnout navěky, nikdy se neprobudit. Pohlcovala mě tma. Točila jsem se ve spirále mezi bděním a spánkem. Pomyslela jsem si: Miluji tě a pak se už byla jenom tma a prázdno.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karr ♥♥ Karr ♥♥ | Web | 16. května 2010 v 11:17 | Reagovat

Teda, to je depresivní :D
Sem zvědavá, co se z toho vyklube :D

2 MiMi Madison H. MiMi Madison H. | Web | 16. května 2010 v 15:15 | Reagovat

ahoj, rada spriatelím :) ..mám rada poviedkové blogy :)

3 MiMi Madison H. MiMi Madison H. | Web | 16. května 2010 v 15:25 | Reagovat

páni...takto depresivný prolog by som nedokázala napísať..úchvatné, som zvedavá, o čom ďalej bude táto poviedky ..krásne.. :)

4 B. B. | Web | 16. května 2010 v 16:09 | Reagovat

ne ne, je problém že se mi tam nezobrazuje celej (název blogu) a už jsem si na to zvykla, mám to tak od začátku :D má to být This is my world :D, ale děkuju za inspiraci, asi to změním :-).

Jinak, moc ráda bych spřátelila :-), jdu si tě přidat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama