CALISTA - 1. kapitola

16. května 2010 v 19:21 | Drácula
Tak mám tu pro vás další díl... je to takovej mezi díl, ve kterém se neděje nic zajímavého, řekla bych.
No uvidíte sami.

Enjoy...♥



            Stála jsem v nekonečně dlouhé chodbě. Srdce mi bušilo až někde v krku, hrozně jsem se bála. Očima jsem kmitala ze strany na stranu, ale nic jsem neviděla. Jen prázdno. Takové prázdno, jaké bylo v mém srdci.
            "Miláčku jsi tu?" zeptala jsem se a čekala na odpověď. Ozvěna.
            "Prosím, ukaž se," křičela jsem. Nic. Stále nic. Začala jsem pochybovat jestli tu vůbec je. Pochybovala jsem, že je tohle skutečné.
            A pak náhle, zničehonic jsem se ocitla na onom místě. Na místě kde zemřel.
Stromy se ohýbali pod náporem větru, lidé vybíhali ze svých domovů, aby se podívali na tu spoušť. Na tragédii, která mi změnila celý můj život.
            "Co se stalo?" ječeli lidé kolem mě. Všichni byli zachváceni panikou. Zmateně jsem trhala hlavou.
            "PANEBOŽE!!!" zaslechla jsem svůj zděšený hlas někde v dáli. Ta hrůza mnou projela a bodala mě jako nůž. Otočila jsem se. Uviděla jsem se. Viděla jsem se jak klečím na chodníku, ruce nehybné podél těla, ve tváři zmučený výraz.
            Prohlížela jsem se. Vypadala jsem tak zuboženě. Vehnalo mi to slzy do očí. Kdo by taky nebyl zubožený, když mu právě zemřela milovaná osoba?
            Natahovala jsem svou neviditelnou ruku, jako bych se chtěla něčeho chytnout. Cítila jsem jak padám, jak omdlívám, jak umírám.
            "Lásko…" vzlykala jsem "…vrať se. Prosím!"
            Zaslechla jsem vedle sebe nový neznámy hlas. Nikoho jsem neviděla.
Zvuk začal dávat smysl. "Haló?" vřískal ten hlas.
            Věci kolem mě se splynuly v jedno. Zatočila se mi hlava.
            "Hej! Vzbuď se konečně," řekl ten hlas. Do nosu mě udeřila vůně trávy. Prudce jsem otevřela oči, až mě rozbolely. "No konečně!"
            Z rozmazané skvrny se pomalu stávala silueta člověka. Byla to ta blonďatá dívka co sem chodila denně. Nedůvěřivě jsem na ní zírala. Vztáhla ke mně dlaň.
            "Neboj. Nekoušu," pípla. Asi byla stejně zmatená jako já. Chopila jsem se její ruky. Pomohla mi vstát z té promoklé studené země.
            "Ahoj. Jmenuju se Lucy. Jak se jmenuješ ty?" zeptala se mě přátelsky. Nevěděla jsem co odpovědět. Neměla jsem jméno. Tedy měla, ale nesměla jsem ho používat. Bylo to komplikované. Ušklíbla jsem se.
            "Ty toho asi moc nenamluvíš co?" podivila se. Mlčky jsem přikývla. Dívali jsme se na sebe. V jejích očích jsem uviděla něco co mi chybí. Jiskru života.
            "Vypadáš hrozně. Promiň, že ti to říkám tak na rovinu, ale holka měla bys se sebou něco udělat. Kdy jsi byla naposledy u kadeřníka?" Pokrčila jsem rameny. Co já vím. Bylo to hodně dávno.
            "Kdy jsi naposledy byla vůbec doma?" divila se. Zamyslela jsem se. Já neměla domov, neměla jsem kam jít. Ale tohle jí říct nemůžu.
            "Včera," odvětila jsem chraplákem. Zírala jsem jak unaveně a zničeně můj hlas zní. Na mě musel být hrozný pohled.
            "Aha. Měla by ses jít prospat," sjela mě pohledem. Dala jsem se do chůze. Šla vedle mě.
            "Kdo ti umřel?" vyptávala se. Neodpovídala jsem. Nechtělo se mi o tom mluvit. Měla jsem pocit, že když o tom začnu mluvit udělá se mi zle z té tíhy. Čekala.
            Ach jo. Ta holka se mnou nemluví. Proč? Co jsem udělala špatně? Vypadá tak příšerně. Řekla bych, že tady nikoho nemá. Žádné přátele, rodinu, nic… kéž bych jí mohla nějak pomoct, ozvalo se v mé hlavě. Zavyla jsem bolestí.
            "Jsi v pořádku?" zeptala se starostlivě.
            "Jo. Já jen, že už jsem tak dlouho nic neslyšela, že…" zarazila jsem se uprostřed věty. Nemělo cenu jí říkat o mé schopnosti. Měla by mě za blázna.
            "No nic," odfrkla jsem si.
            Je na tom vážně špatně. Už začíná blouznit.
            "Můžu pro tebe něco udělat?" usmála se nevinně. Ano! Dej mi pokoj, nemám na to náladu.
            "Nic, ale děkuji," pokusila jsem se o falešný úsměv. Asi mě prokoukla.
            "Hele jestli tě nějak obtěžuju tak řekni. Já půjdu pryč," kníkla.
            "Neotravuješ jenom se mi nechce moc mluvit. Povídej ty." V hlavě jsem ucítila její směs myšlenek. Nevěděla o čem si se mnou povídat. Procházely jsme se spolu mezi náhrobními kameny.
            "Taky mi umřela láska mého života," začala. Zaujatě jsem jí poslouchala. Bylo fajn slyšet zase něčí hlas.
            "Odešel před třemi měsíci. Myslela jsem, že to tu bez něj nezvládnu. Tak moc jsem ho milovala. Ale nechal mi tu dárek," usmála se a její ruce ochranitelsky spočinuly na rýsujícím se bříšku. Hladila si ho jako kdyby to byl poklad. V očích jí zářila láska. Pozorovala jsem jí. Nechápala jsem to. Nechápala jsem jak může milovat něco, co ještě není na světě. Nemohla jsem to pochopit, protože jsem neměla jsem mateřský pudy jako ostatní ženy.
            "Už se těším až se můj drobeček narodí. Když to bude chlapeček, tak se bude jmenovat po tatínkovi - Aaron," řekla se vší něhou.

           "Aaron je moc hezký jméno," odpověděla jsem automaticky a divila se tomu. Ta dívka mě nutí mluvit.
            "Ty nemáš děti?"
            "Já je nemůžu mít," odvětila jsem. Chudák. Děti jsou největším štěstím v životě ženy, viď drobečku? Culila se na své bříško.
            "Neplodnost?"
            Nevěděla jsem co odpovědět. Plodná jsem byla, když jsem byla naživu. "Jo."
            "To mě moc mrzí," steskla.
            "Ale mě ne. Stejně nemám ty mateřský pudy. Nikdy bych nebyla dobrá máma."
            "Ale byla. Každá žena je má. Když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná něco se ve mně změnilo. Vždycky jsem si myslela, že to nedokážu, vždycky jsem si myslela, že nechci mít dítě, ale když toho drobečka v sobě nosíš, cítíš jak kope, víš, že ty to dokážeš! Je to součást tebe," hlaholila. Najednou se mi před očima zjevil obraz jak nosím v sobě jeho dítě. Ta představa byla nádherná. Jeho dítě. Naše dítě. Nevědomky jsem se dotýkala svého plochého břicha.
            "Jsi v pohodě?" chytila mě za rameno.
            "Jo. Jenom jsem se zamyslela jaké by to bylo mít jeho dítě," šeptla jsem spíš pro sebe než pro ni. Pokývala hlavou jako, že mě chápe. Trochu se mi od té bolesti ulevilo.
            "Jak se jmenoval?"
            "James. James Rodriguez," pípla jsem smutně. Vybavilo se mi jeho jméno, jeho dokonalá tvář, čokoládové vlasy, hnědozelené oči…
            "Vyprávěj mi o něm," poručila. Váhala jsem.
            "Promiň. Chápu, že nechceš o něm mluvit. Jistě to musí být bolestivé."
            "Byl úžasný," načala jsem, "snesl mi modré z nebe a nic za to nechtěl. Miloval mě. A já milovala jeho. Patřili jsme k sobě. Přitahovali jsme se navzájem jako dva magnety, víš? Měla jsem pocit, že spolu zůstaneme navěky. Mělo mě napadnout, že se něco pokazí."
            "Smrt," řekly jsme unisono. Tragédie, pomyslela si Lucy. Chvíli jsme vedle sebe mlčky šly.
            Zajímalo by mě jak se jmenuje…?
            Napadlo mě, jaké jméno si pro sebe vybrat. Lucy nebyla jediná, kdo se mě vyptával na jméno a já nevěděla co odpovědět.
            "Mimochodem jsem Ashley Rodriguez," vypadlo ze mě. Podivila jsem se, proč Ashley. Bylo to první jméno co mě napadlo. Tak se jmenovala Jamesova matka. Asi právě proto jsem si ho vybrala.
            "Takže se semnou bavíš?" zarazila se.
            "Asi ano. Nemá cenu být tak zdrženlivá. Život musí jít dál i bez Jamese," zalhala jsem. Od svého plánu odejít za ním, do posmrtného života jsem neupustila. Lucy se zastavila a posadila se na lavičku.
            "Ta lavička je jistě mokrá," hejkla jsem starostlivě.
            "Ty máš co říkat," zasmála se. "Podívej se na sebe. Jsi jako chodící mrazák. Není ti zima?" podívala se na mě svýma zelenýma očima.
            "To je dobrý," zalhala jsem. Znova. Pravda byla taková, že jsem hrozně mrzla. Ale kdybych to přiznala poslala by mě domů. A já neměla kam jít. Lucy byla vážně milá. Najednou jsem se necítila tak hrozně sklesle. Najednou jsem tu někoho měla. Někoho s kým jsem si mohla povídat.
            "Hele znám tě sotva dvacet minut, ale přijdeš mi sympatická. Nevím co se chystáš udělat, ale vidím ti to na očích. Nemarni svůj život takhle. Jdi domů, za přáteli, užívej si to," vypadlo z ní nečekaně. Nic jsem na to neodpověděla. Potichounku jsem si sedla vedle ní.
            "To nepochopíš."
            "Pochopím," odporovala. Otočila jsem se na ní a vážně se jí zahleděla do očí.
            "Nepochopíš," zopakovala jsem.
            "Tak mi to řekni a uvidíš, že to pochopím."
            "Je to moc složité," vřískla jsem. Podívala se na mě a očima mě prosila.
No tak. Prosím. Mě to zajímá. Vážně. Vzdychla jsem.
            "Když chceš," odvětila jsem a začala jsem jí vyprávět svůj bláznivý příběh úplně od začátku. Krůček po krůčku.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 MiMi Madison H. MiMi Madison H. | Web | 16. května 2010 v 20:17 | Reagovat

páni, zaujímavé, len nechápem, ona je mŕtva, či ako? keď tam bola tá časť s tým, že nemôže mať deti, trochu som zmätená, tak snáď sa mi to v ďalších kapitolkách ujasní

2 Karr ♥♥ Karr ♥♥ | Web | 16. května 2010 v 22:21 | Reagovat

Hej, to se dělá?
Já chci vědět, jak to bylo! :D

3 *EMOgirlEMO* *EMOgirlEMO* | Web | 16. května 2010 v 23:27 | Reagovat

Ahojte :) Ráda bych se zeptala, jestli by jste neměly zájem o spřátelení blogů. :) Moc se mi líbí Vaše povídky, tak pokud byjste měly zájem, budu jen ráda :)

4 *EMOgirlEMO* *EMOgirlEMO* | Web | 16. května 2010 v 23:29 | Reagovat

Jinak jsem zapomněla pochválit tuhle kapitolu. Moc hezky napsané :)) A ukončené v tom nejzajímavějším. :D

5 Drácula Drácula | Web | 17. května 2010 v 10:09 | Reagovat

[1]: To je úmysleně, aby to připoutalo čtenáře... a neboj... brzy se to ujasní :))

[2]: Uvidíš :))

[4]: Děkuju :))

6 B. B. | Web | 17. května 2010 v 14:51 | Reagovat

Ježiš teď tolika lidí píše :D; rozhodně si někdy udělám čas na tvojí práci, bohužel zatím ho nemám, ale tahle část mně zaujala :-). Alespoň si nějak zpříjemním anhličtinu :-D...

7 MiMi Madison H. ♥Aff♥ MiMi Madison H. ♥Aff♥ | Web | 17. května 2010 v 21:03 | Reagovat

[5]: aha, ok :) mňa to prilákalo dostatočne (dobrá taktika)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama