Bílá jako sníh: Kapitola 3. - Poleva; část 1.

29. května 2010 v 20:04 | Annie |  Bílá jako sníh
megan
Nejsem si jistá, ale myslím, že v téhle kapitole osoba, která je předlohou pro Paulu Graham, změnila názor na tuhle povídku. Možná že to bylo až o kapitolu dál? Vážně nevím, ale myslím, že to byla tahle:D když tak si projedu e-maily, kdyby to někoho extrémně zajímalo...:D nicméně tahle kapitola mě baví... takže vám sem dávám první část, snad se bude líbit...:)
bílá jako sníh

Kapitola 3. - Poleva; část 1.


"Megan! Počkej!" volala na mě zadýchaně Elizabeth, jak se mě snažila dohnat. Můj plán vypařit se ze školy co nejdřív, byl zmařen. Zastavila jsem se na místě, nemělo cenu se pokoušet uniknout. Elis byla rychlejší, než by si člověk na první pohled troufl odhadovat.
"Ty-mě-chceš…uf, zabít," nemohla popadnout dech. V tu chvíli mě napadlo, že tuhle osobu by nejspíš nezastavila ani smrt, i když by jí možná trochu porušila její neuvěřitelný optimismus. Bože, proč zase myslím na takový kraviny? Nadávala jsem si v duchu. "Co se děje, Beth?" zeptala jsem se jí netrpělivě.
"Tak zaprvé mi neříkej Beth," upozornila mě a zhluboka se nadechla. "A zadruhé jsem se chtěla zeptat, jestli s náma nechceš jít dneska do kina?" Zamyslela jsem se. Silně jsem pochybovala o tom, že by byl táta ochotný mě někam pustit hned první den, co tu jsem. Ne, že bych věřila tomu, že mě vůbec NĚKDY někam pustí.
Povzdechla jsem si.
"Nevím, jestli mě táta pustí. Musím mu pomoct v práci, slíbila jsem to," odpověděla jsem popravdě.
"No jo, Cooperova cukrárna s.r.o," zasmála se Elizabeth i když trochu zklamaně.
"Ale zkusím ho ukecat," pokusila jsem se o úsměv, ale spíš jsem se zašklebila. Nějak už jsem vyšla ze cviku, jestli to bylo možné. Elis s tím naopak neměla vůbec žádný problém a hned mi jeden ukázkový předvedla.
"Tak my se když tak stavíme v tvé nové 'práci'," zasmála se a odběhla k ostatním, kteří konverzovali o pár metrů dál. Otočila jsem se na podpatku, zpátky ke svému autu a čekal tam na mě další šok. Příšerně jsem se ho lekla.
"A se mnou půjdeš?" zeptal se Peter, který se opíral o moje nové milované autíčko.
"Ne," sykla jsem na něj ledově. "Dovolíš?" pokusila jsem se ho odstrčit, abych mohla otevřít dveře.
"Ale no tak, já vím, že se ti líbím," poodstoupil, ale opravdu jen o kousek.
"To si věříš," hlesla jsem a odstrčila jsem ho znovu, jelikož se přiblížil do zakázané zóny. On se ale nenechal. Chytil mě za předloktí. I když to vypadalo, že jenom chtěl, abych se na něj otočila, trhla jsem sebou. Hranice byla právě překročena.
"Nesahej na mě," vytrhla jsem se mu, prudce jsem otevřela dveře od auta a podařilo se mi ho jimi praštit. "Au, tos nemusela," zatvářil se částečně ublíženě a částečně naštvaně, i když to zas tak velká rána nebyla.
"Promiň, já chtěla," zasyčela jsem, nastoupila, nastartovala a nechala školu za sebou. Tak, první den jsem zvládla, říkala jsem si. I když jsem samozřejmě nemohla jen tak zapomenout na to zírání, to překvapení v jídelně a taky na to, jak za mnou Peter dolejzá. Jela jsem rovnou domů. Tátův podnik je kousek od jeho domu, tak jsem se rozhodla jít pěšky. Mohla jsem si aspoň hodit školní věci domů.
"Ahoj tati," pozdravila jsem ho a okamžitě zalezla za pult.
"Ahoj Megan," oplatil mi pozdrav, když vyšel zezadu z kuchyně s čerstvou várkou tiramisu. Můj táta uměl naprosto dokonale tenhle italský desert. Lepší jsem jedla snad už jenom v Itálii. Můj otec byl obecně skvělý kuchař. "Tak co první den?" zeptal se celkem starostlivým hlasem.
"No, přežila jsem, jak vidíš," pokrčila jsem rameny.
"Už jsi se ozvala mámě?" vyzvídal.
"Psala jsem jí textovku, večer jí zavolám," informovala jsem ho a vytáhla si z tašky rozečtenou knihu. Čekala jsem, až se ukáže někdo další, kdo by si dal nějaký zákusek či kafe a zatím jsem si četla. Moc dlouho jsem ale v klidu zůstat nemohla. Už přišel jakýsi chlap, kterého jsem v životě neviděla a přišel si objednat k pultu. Asi nevěděl, že taky obcházím, ale vlastně jsem byla spíš ráda.
"Co byste mi doporučila, slečno?" optal se mě a já vzhlédla. Abyste si objednal, měla jsem sto chutí říct, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela.
"To záleží na tom, na co máte chuť. Pokud na něco s ovocem, doporučuji vám tento tvarohový dort s malinami, ovšem pokud raději něco méně zdravého," zakřenila jsem se na něj, "obzvlášť výborné je to tiramisu," dokončila jsem myšlenku už naučeným milým tónem. Objednal si nakonec to tiramisu a espreso. Zkásla jsem ho hned, abych ho nezdržovala a on si šel mezi tím, co jsem vařila kafe sednou.
A takhle to šlo dokola asi tak do půl páté.
"Děkuju, že mi tak pomáháš," poděkoval mi táta, když vyměňoval prázdnou vaničku od čokoládové zmrzliny. Nechápala jsem, jak si vůbec někdo v tomhle ročním období může dát zmrzlinu, ale budiž.
"Musím teď jet něco nakoupit, myslíš, že to tu chvíli zvládneš sama?" jen jsem mu kývla. Co jiného mi taky zbývalo. Dneska bylo sice nějak neobvykle narváno, ale ne zase tolik, abych to nezvládla. Lidé si asi musí kompenzovat špatné počasí něčím sladkým. Asi deset minut po té, co táta odešel se do cukrárny přiřítila Elizabeth, Paula, Blaire, Brad a Jacob. Do kina jich vyráželo celkem dost, alespoň mi to tak přišlo. Sedli si k jednomu stolku, tak jsem šla k nim.
"Tak co si dáte?" zeptala jsem se. Zahrála jsem jim hezké divadélko. V levé ruce jsem držela blok, s tužkou přitlačenou na něm a s šíleně nadšeným výrazem ve tváři. Jak jsem čekala, Elizabeth se vydržela nesmát asi tak dvě vteřiny a jakmile vyprskla ona, přidali se i ostatní.
"Ne, fakt," přerušila jsem jejich výbuch, "dáte si něco?" zeptala jsem se trochu netrpělivě. "Já bych si dala ten čokoládovej pohár," ukázala Elis na zmrzlinový pohár vyfocený na zmrzlinovém lístku. "Magore," zamumlala jsem, ale skryla jsem to smíchem. I když ne moc přesvědčivým. Přesto jsem poznala, že mě Paula slyšela, ale úspěšně se jí podařilo smích zadržet. Ostatní si objednali nějaké ty dorty, tak jsem jim to šla udělat a oni se zatím začali o něčem dohadovat. Z té zmrzliny mi byla zima, jen jsem jí viděla. Jak jí vůbec může chtít jíst? Divila jsem se znovu, když jsem na šlehačku lila čokoládovou polevu.

---
Ještě jedna věc, otec Megan se, ač to původně nebyl záměr, podobá mému tátovi, myslím, že to bylo prostě nějakým způsobem automatické... víte, moc otců se v mých povídkách nikdy nevyskytovalo po celou dobu tak, aby ho čtenáři poznali víc... každopádně můj táta miluje vaření a myslím, že by si přál mít vlastní restauraci a nebo cukrárnu... jednou o tom dokonce i mluvil:D
  A jeho tiramisu je opravdu nepřekonatelné:D
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karr ♥-♥ Karr ♥-♥ | Web | 29. května 2010 v 20:49 | Reagovat

Krásná kapitola!
No, uvidíme uvidíme jak to bude dáál :))
Úplně jsem dostala chuť na tiramisu :DD

2 Elaine aka Paula Graham :D Elaine aka Paula Graham :D | 29. května 2010 v 20:53 | Reagovat

Taky jsem se dívala do mailů - změnila jsem názor už po druhé kapitole.
Bože, to je hrozný, číst si svoje maily po roce... používala jsem víc velkých písmen a otazníků a vykříčníků a smajlíků, než bylo zdrávo... To jsem byla fakt takhle mimo? :D
A Annie, jestli jsi ještě neviděla klip k Oah, tak se na něj mrkni. ;)

3 MiMi Madison H. MiMi Madison H. | Web | 29. května 2010 v 23:56 | Reagovat

páni, skvelá kapitolka :)
hehe, ale tak tá Elis je trošku dotieravá :D..tiež si nemusela vybrať práve zmrzlinový pohár :D..ale bolo to milé s tou Paulou :D haha..Peter mi je nesympatický, ale to asi preto, že nemám rada také typy chlapcov :)...ináč kapitolka je naozaj vydarená, čo viac dodať..asi len to, že sa teším na pokračovanie a na Willa :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama