Bílá jako sníh: Kapitola 2. - To snad ne!; část 1.

22. května 2010 v 21:59 | Annie |  Bílá jako sníh
Kdo jste četl Twilight ságu... podobnost je čistě náhodná, přísahám. Myslím, že jsem tuhle kapitolu psala dokonce ještě než jsem to četla, ale tím si jistá nejsem, plete se mi to dohromady, ale nebyl to účel... tahle část kapitoly se možná podobá, fakt to ale nebyl účel a už se nebude podobat, maximálně malilinkato, ale to je vcelku normální, ne jen Twilight, ale čemukoliv, že ano... No rozhodla jsem se vám sem dát tedy 1. část 2. kapitoly, bude následovat hned možná ještě dneska i druhá část druhé kapitoly... plus možná něco navíc... tahle část je totiž malinko nudná, protože se tam prakticky nic neděje, jak to kouskuju, tak to není nic moc... :D no a nebo zítra, uvidím... Doufám, že si to někdo z vás přečte, tak napište názor, upřímně :)
bílá jako sníh

Kapitola 2. - To snad ne!; část 1.


Opravdu jsme přistáli za dvacet minut, téměř přesně. Jakmile letadlo připravili, vstala jsem, vzala bundu a tašku a začala se uličkou tlačit pryč. Will samozřejmě hned za mnou, jak jinak.

"Řekneš mi konečně aspoň něco?" zeptal se mě Will, když jsme už i se zavazadlama vyšli do letištní haly. Rozhodla jsem se, že už nemá cenu mlčet. Stejně už se nikdy neuvidíme, takže na tom nezáleželo.
"Jo, měl bys jít, jinak tě můj otec zabije, když tě se mnou uvidí. Od doby, co jsem poznala Bena, začala brát drogy, otěhotněla, přestala brát drogy, potratila a záhy se pokusila spáchat sebevraždu je trochu výbušnější než býval dřív," vybalila jsem to na něj na rovinu, i když s bolestí v hlase. Ale měl pravdu, pomohlo mi to, ulevilo se mi, a on tam stál a zíral do neznáma. "Ráda jsem tě poznala," hlesla jsem a vydala se halou směrem k místu, kde na mě vždy, když jsem přijela, můj otec čekal.
"Ahoj tati," zamávala jsem mu ještě na dálku.
"Ahoj Megan," pozdravil a okamžitě mi vzal tašku. "Jaký byl let?" zeptal se okamžitě.
"Dlouhý," odpověděla jsem jednoslovně. Ani já ani můj otec jsme nikdy nebyli zrovna výřeční. Možná to bylo proto, že jsme se moc často nevídali, nevím. Moji rodiče se rozvedli když mi byli dva roky, takže si na náš společný život zrovna dvakrát nevzpomínám.
"Ehm, tak půjdeme," navrhl otec.
"Dobrý nápad," souhlasila jsem a vyrazili jsme ven. Byla zima, zataženo a pršelo. Co jsem taky čekala. Občas tu v tuhle dobu bývá i sníh, ale dnes jen pršelo. S úlevou jsem nastoupila do tátova auta. Můj otec se jmenuje Paul Cooper a vlastní jednu cukrárnu ve městě. Možná si myslíte, že si vymýšlím, ale je to pravda. Založil jí už před mnoha lety. Dříve pracoval jako šéf kuchař v jedné restauraci, ale vždycky toužil po vlastním podniku. Ovšem otevřít si vlastní restauraci by byl moc velký zápřah. Takhle zavíral v šest hodin odpoledne - v létě v sedm nebo v osm - takže mohl být doma brzy. Když jsem byla mladší, milovala jsem to tam, dostávala jsem zmrzlinu zdarma a tak. Později už jsem tátovi musela pomáhat, což mi sice nijak zvlášť nevadilo, ale musela jsem tam tvrdnout přes odpoledne. Věděla jsem, že mu teď budu muset pomáhat zase, ale doufala jsem, že z toho třeba aspoň něco vytřískám, alespoň abych mohla mít občas večer volno. Nechci vykořisťovat vlastního otce, to v žádném případě.
Cesta byla zdlouhavá, přestože jsem zjistila, že zas tak dlouho netrvala. Nebyla jsem unavená, jak by asi můj táta po osmi hodinách v letadle a časovém posunu očekával. Došlo mi, že jsem prospala většinu cesty a tak jsem předpokládala, že dnes v noci toho moc nenaspím. Ne, že bych čekala, že se mi vůbec dnes v noci podaří zamhouřit oko. Zítra jsem šla poprvé do nové školy a já byla nervózní, pochopitelně. Můj táta se o to, jak zvládnu časový posun moc nestaral, vždycky jsem ho totiž překonala velmi rychle, tři hodiny zase nejsou tolik, a byla jsem na tolik blbá, že jsem se ani nepřetvařovala, abych ho obměkčila.
Občas jsme při cestě prohodili nějaké to slůvko, ale ne moc. Když jsem spatřila ceduli "Vítejte ve Warrentonu" přitížilo se mi. Bála jsem se nadcházejícího dne víc, než jsem si myslela. Nikdo z nich nemohl vědět nic o mé minulosti, ale já jsem měla strach, že se to nějak dozví. Nenapadal mě způsob jak by mohli, kdybych jim to sama neřekla, ale strach z toho jsem potlačit nedokázala.
"Ty nebudeš vystupovat?" zeptal se mě najednou táta a já se probrala z transu. Ani jsem si neuvědomila, že jsme zastavili.
"Radši ne," odpověděla jsem a táta se zasmál. Chvíli jsem ještě zírala na přístrojovou desku a pak vystoupila. Táta už mířil s mou taškou přes rameno - nějaké věci už mu sem máma poslala, abych to nemusela všechno tahat - do domu a já jsem se rozhlédla. Tohle byl teď můj nový domov a zjistila jsem, že za ty tři roky, nebo jak dlouho jsem tu nebyla, se tu vůbec nic nezměnilo. Akorát na příjezdové cestě stálo jakési auto, což mě překvapilo. Nechápala jsem, co tu dělá. Že by si táta našel nějakou známost a já o tom nevěděla? No… možné to bylo.
"Líbí se ti?" zeptal se mě táta.
"Jo líbí, takový by se mi taky hodilo," poznamenala jsem. Přesto že to nebyl kdovíjaký sporťák, bylo to auto, které vypadalo, že dokonce i jezdí. Na tom, jak je rychlé mi nezáleželo. Bylo stříbrné, takové nenápadné, myslím, že nějaká starší značka Volva, já se ve značkách aut vážně moc nevyznám.
"To je dobře, je totiž tvoje," oznámil mi táta a odemkl vstupní dveře.
"Cože? To je vtip?" vyvalila jsem oči. Ano, měla jsem řidičák, ale nemohla jsem uvěřit tomu, že by mi táta pořídil auto. To bylo nepředstavitelné, nepředvídatelné a také nezodpovědné, když si vezmu, že se mnou v autě jako spolujezdec seděl jenom jednou a zařekl se, že víckrát už to neudělá.
"Ne není, nepatří k nejnovějším modelům na trhu, ale stále jezdí," ujistil mě táta a já šokovaně zamířila za ním.
"Ty jsi mi koupil auto? Kolik stálo, musím ti dát aspoň půlku," začala jsem vyzvídat. Nemohla jsem ho nechat mi koupit auto, aniž bych za něj něco zaplatila.
"Za benzín toho utratíš ještě dost, nebylo drahé. Jak jsem říkal, nepatří zrovna k nejnovějším," ujišťoval mě otec. Nechtěla jsem se s ním hádat. Když říká, že nebylo drahé, tak drahé nebylo a měl pravdu, že benzín není zrovna nejlevnější.
"Děkuju ti tati, to jsem opravdu nečekala," vydechla jsem dojatě.
"Ale jestli se někde vybouráš, opravu ti platit nebudu," poznamenal, ale poznala jsem, že to nemyslel vážně. V očích se mu odráželo nepatrné množství humoru.
Ani jsem se nastavovala v obýváku nebo v kuchyni, zamířila jsem rovnou nahoru do svého pokoje. Tam se taky vůbec nic nezměnilo. Až na to, že na pracovním stole ležel můj notebook, který patřil k věcem dopraveným sem předem, a také
mi přišlo, že tam jsou nové závěsy, ale možná to byl jen pocit. Byla jsem tátovi vděčná, že mě nechal si vybalit a neslídil okolo. Moje máma by mi okamžitě začala pomáhat a mluvila by a mluvila. Takhle jsem mohla v klidu přemýšlet, i když jsem se některé myšlenky snažila zaplašit jakmile se mi vloudily do hlavy. Obzvlášť ty myšlenky na nadcházející první den v nové škole. Když jsem si na to vzpomněla, sevřel se mi žaludek a myslela jsem, že budu zvracet. K večeři jsem toho moc nesnědla. Můj táta uměl vážně výborně vařit, ale já jsem neměla hlad. Lehnout jsem si šla brzy, přestože jsem věděla, že neusnu. Osprchovala jsem se a horká voda mi příjemně uvolnila ztuhlé svaly. Byla jsem po celodenní cestě dost rozlámaná.

---
Tak co? Nic moc, že jo:D další pokračování už bude lepší...:D snad...
1. kapitola: x-x-x
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 MiMi Madison H. MiMi Madison H. | Web | 22. května 2010 v 22:49 | Reagovat

no, musím pochváliť kapitolku...čo sa týka štýlu písania, nemám vážne čo vytknúť..úžasné :)...joj, aj ja chcem vedieť písať tak skvelý popis prostredia a pocitov a tak
no a ja som si celkom obľúbula Willa, dúfam, že sa tam ešte vyskytne :D niekde :)
a čo sa týka tej podobnosti, tak nejaká tu je, ale to zase až tak nevadí...je veľa poviedok a príbehov, čo sa podobajú, myslím si, že to sa nedá až tak ovplyvniť, pretože väčšina vecí, už aj tak niekedy bola napísaná, takže sa môžeme snažiť do nekonečna, aj tak sa vždy niečo bude podobať
veľmi sa teším na ďalšiu kapitolku :)

2 Karr Karr | Web | 23. května 2010 v 15:50 | Reagovat

Oblíbila jsem si tuhle povídku, hrozně mě baví jíčst :))
Těším se na další díl :))

3 Dionysee Dionysee | Web | 29. ledna 2011 v 13:54 | Reagovat

Páči sa mi to:) máš pravdu, dosť sa to podobá na twilight, s tým volvom, upršaným počasím, rozvedenými rodičmi, nezhovorčivým otcom, ale chvalabohu, ešte som si nevšimla žeby Bella bola tehotná drogistka:D:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama