Bílá jako sníh: Kapitola 1. - Let; část 3.

18. května 2010 v 21:40 | Annie |  Bílá jako sníh
Ahoj. Zítra vstávám cca. ve 4:45 a jedu na dějepisnou exkurzi... což mě teda asi zabije, ale nedá se nic dělat :D každopádně ještě než odjedu jsem sem chtěla něco přidat... a vzhledem k tomu, že už chci mít z krku tu první kapitolu konečně :D tak vám sem dávám třetí část první kapitoly povídky Bílá jako sníh... nevím, co víc bych řekla... první část si můžete přečíst tady a druhou tady...
bílá jako sníh

Kapitola 1. - Let; část 3.


"Anděl," zasmála jsem se bolestně, "ale můj život je pravé peklo," utrousila jsem a pohlédla ven z okýnka. Zjistila jsem, že to nebyl tak úplně dobrý nápad. Byli jsme deset tisíc metrů vysoko a já zírala přímo dolů. Začínala jsem pociťovat závrať. Rychle jsem se zase podívala zpátky před sebe a zhluboka se nadechla.
"Je ti dobře?" zeptal se starostlivě Will. Chtěla jsem říct, že ne, ale z nepochopitelného důvodu jsem se cítila dobře. Když jsem nepočítala závrať a strach z létání, který mě dostihl, cítila jsem se zase podivně volná. Ovšem jakmile kolem prošla ta těhotná žena, z tváří se mi vytratila krev. Bylo to tak lepší, věděla jsem že ano, ale přesto… Will se také ohlédl, když si všiml jak jsem zbledla. Zkoumavě si mě prohlédl, jedno obočí povytažené.
"Jsi těhotná nebo co?" zašklebil se. Bylo jasné, že to řekl z legrace, ale netušil, jak těsně byl pravdě. Proč se pořád na něco ptal. Snažila jsem se zapomenout a on mi to vůbec, ale vůbec neusnadňoval. Neodpovídala jsem a on se zděsil.
"Promiň, ty jako vážně jsi?" vyrazil ze sebe zaraženě. Jako kdyby mu po tom něco bylo. Já jsem to už ale nevydržela, příšerně mi lezl na nervy, pořád se na něco ptal, ale tímhle tónem mě donutil se bez jakéhokoliv důvodu usmát. Ale byl to jen krátký úsměv. Když jsem si tu otázku srovnala v hlavě, zase zmizel.
"Ne, nejsem," už už jsem mu málem řekla, že není daleko od pravdy, ale na štěstí jsem se zarazila. Kousla jsem se do rtu a neodvážila jsem se na něj podívat. Pořád se na mě koukal a já se naprosto nesmyslně bála, že mi snad dokáže číst myšlenky.
"Vidím, že se od tebe moc nedozvím, takže ani nemá cenu ptát se tě, proč ses pokusila zabít, viď?" škubla jsem sebou, ale snažila jsem se předstírat, že jsem to přeslechla. "Ale aspoň ses usmála, i když jen na chvíli."
Tímhle naše konverzace začala pomalu váznout. Bylo to taky částečně proto, že letušky začaly rozvážet jídlo a pití a oba jsme byli zaměstnáni žvýkáním. I když já jsem toho do sebe moc dostat nedokázala. Když nám naše tácy zase odnesly, na chvíli jsem se vytratila na záchod. Zírala jsem tam na sebe do zrcadla aspoň deset minut a pořád kroutila hlavou nad tím, co mi řekl. Prý vypadám jako anděl. Okamžitě jsem to vyhodnotila jako naprostou pitomost a začala ho podezřívat z toho, že je slepej. Když jsem se vrátila, byl taky pryč, ale nestarala jsem se o to, kam šel. Vlastně bylo jen jedno možná místo, kde mohl být. Opřela jsem se o stěnu letadla a během několika minut jsem usnula. Mohla jsem spát tak dvě hodiny, nevím přesně. Měla jsem pitomé sny o letecké katastrofě, která postihla naše letadlo a nikdo nezůstal naživu. Prostě naprosto typické sny psychicky nevyrovnaného jedince. Chtěla jsem si vzít knihu, kterou jsem se pokoušela číst na letišti, ale Will vypadal, že usnul taky. Chvíli jsem se snažila vymyslet, jak bych ho mohla přelézt nebo se natáhnout tak, abych dosáhla na svou tašku, ale nakonec jsem to vzdala. Zapnula jsem si i-pod a jen v klidu poslouchala. Bylo to už hodně dlouho, co jsem měla tahle sluchátka naposledy v uších a sama jsem se divila tomu, co tam mám za písničky. Už jsem málem zapomněla, co jsem poslouchala a co se mi ku podivu ještě stále líbí. Pořád jsem si pouštěla dokola písničku When you're gone od Avril Lavigne, která ani nevím jak se mi tam dostala, ale okamžitě jsem si vzpomněla na to, jak jsem jí milovala. Divila jsem se, že ten přehrávač vůbec ještě mám. Že jsem ho neprodala, abych si mohla za co koupit kokain, ale zas tak dlouho jsem na něm závislá nebyla. Tolik jsem se zaposlouchala do hudby, až jsem z toho znovu usnula. Vzbudilo mě až pípání ohlašující vybitou baterii. Tentokrát se ve snu vyskytoval Ben. Pořád se to vracelo. Musela jsem se posunout dál, ale bylo to těžší než jsem si původně myslela.
"Kdopak je Ben?" zeptal se s neskrývanou zvědavostí Will. Párkrát jsem nechápavě zamrkala, než jsem si uvědomila, kde vlastně jsem.
"Já jsem mluvila ze spaní?" vyhrkla jsem zděšeně, i když jsem odpověď už znala.
"Myslíš?" zasmál se.
"Kdo byl Ben ti říkat nemusím," utrhla jsem se na něj ale stejně, jako před startem.
"Nemusíš, jsem jen zvědavej," pokrčil ramenama.
"Ale nic ti do toho není," konstatovala jsem.
"Ne, to není. Ale občas je dobrý si s někým promluvit, pomáhá to," poznamenal zase Will. Měl pravdu, měla bych někomu říct, co se mi stalo, ale pravda byla, že jsem se bála komukoliv cokoliv říkat. A bála jsem se, že kdybych to někomu řekla, ten dotyčný by se mnou už nikdy v životě nepromluvil. Pravda ale byla, že pravděpodobnost toho, že Willa vůbec ještě někdy uvidím byla velmi malá. Mezi námi zase nastalo to nepříjemné, trapné ticho. "Můj starší bratr se jmenuje Ben," zamyslel se a já sebou trhla. Tohle byl ale nesmysl, nebyl Benovi vůbec podobný a tohle jméno má v Americe každej druhej.
"To bude náhoda. A být tebou, nechtěla bych o mě něco vědět," prohlásila jsem nakonec.
"To je ten problém, chci o tobě něco vědět. Proč se stěhuješ do Oregonu?" Povzdechla jsem si.
"Stalo se pár věcí na které chci a musím zapomenout, nebo od nich alespoň co nejdál, proto se stěhuju přes celé státy," odpověděla jsem neurčitě.
"Ben je jednou z těch věcí?" vyzvídal dál.
"Ben může za všechny ty věci," zašeptala jsem, "včetně tohohle," vyhrnula jsem rukáv a ukázala na jizvu, "ovšem ne přímo," dodala jsem ještě, aby si Will nemyslel, že to Ben mi podřezal žíly.
"Vážení cestující, posaďte se prosím na svá místa, připoutejte se a připravte se na přistání. Na letišti v Portlandu přistaneme za dvacet minut," ohlásil jakýsi hlas z reproduktoru. To už to bylo téměř osm hodin? Uteklo to rychleji, než jsem čekala. Jak dlouho jsem spala? Ne že by mi to vadilo. I když na druhou stranu se blížil okamžik, kdy se budu muset s Willem rozloučit. Ani já sama jsem nechápala, proč mě to tak mrzí. Pořád ze mě akorát tahal nějaké informace.
---

Tak konečně konec první kapitoly:-D Tak co? Co myslíte?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 MiMi Madison H. MiMi Madison H. | Web | 18. května 2010 v 23:17 | Reagovat

totálne super...by ma zaujímalo, či ten Ben je jeho brat, alebo nie...veľmi sa teším na pokračovanie...konečne sa niekomu aspoň trošku otvorila..aj keď ja si myslím, že po vystúpení z lietadla, to nie je naposledy, čo sa tí dvaja vidia, ale radšej si počkám, čo prinesie pokračovanie. :)

2 Karr ♥-♥ Karr ♥-♥ | Web | 19. května 2010 v 15:56 | Reagovat

Ach, to je úžasné!
Hrozně mě baví to číst :)
To jsem zvědavá, jaké to bude v tom městě kam se stěhuje.
A jestli se Willem ještě někdy uvidí..já si myslím, že jo :)))
Doufám že hned přidáš další kapitolu :D

3 capepeidy capepeidy | Web | 3. srpna 2010 v 12:05 | Reagovat

celkom prijemne citanie :) mam take nutkanie o Willovi tak dufam ze mam pravdu ale to sa dozviem asi az dalej :) nevsimla som si ziadne preklepy mozno to bude aj tym ze pri tom pozeram Smallvile :)  
inac nechces dat odseky? lepsie by sa to citalo :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama