Bílá jako sníh: Kapitola 1. - Let; část 2.

17. května 2010 v 18:37 | Annie |  Bílá jako sníh
Tak jsem si říkala:-D že tady na to posledních pár dnů dost kašlu, ale neměla jsem čas, Drácula hodně přidávala, takže to tu nebylo prázdné... původně jsem chtěla přidat první kapitolu povídky, která má pravděpodobnou lepší budoucnost než tohle:-D a taky jí možná přidám, jen jsem se ještě úplně nerozhodla. Problém u mě je, že kapitoly mám v délce přibližně jak v knize, tedy román, příšernej... takže to musím kouskovat...:D tudíž mám pro vás druhou část 1. kapitoly povídky Bílá jako sníh. První část si můžete přečíst tady... a i doporučuju, jelikož jinak to nebude dávat smysl...:D
bílá jako sníh

Kapitola 1. - Let; část 2.



"To je od tebe hezký," odsekla jsem bez jakéhokoliv projevu zájmu.
"Ty se nepředstavíš?" zeptal se. Nesnášela jsem, když se ze mě kdokoliv snažil dostat cokoliv o mně, natož úplně cizí kluk, kterého znám tak přibližně sedm minut. Pět minut od chvíle, kdy do mě vrazil a dvě minuty od doby, co tu sedí.
"Ne," odpověděla jsem ledově.
"Tak já budu hádat, pokud mi to dovolíš," a krásně se na mě usmál. Vypadal dobře, to jsem musela uznat, černé vlasy, tmavě hnědé oči, skoro se dá říct, že až černé, ale lezl mi na nervy.
"Když se ti chce," pokrčila jsem rameny. Bylo mi to úplně jedno. Pravděpodobnost, že se trefí byla minimální a nemusela jsem ho poslouchat.
"Marie?" zeptal se. Hned na poprvé trefil správné písmeno. Jen jsem zavrtěla hlavou a podívala se opět z okna.
"Christine?" zase vedle, zavrtěla jsem hlavou.
"Emily?" začalo mě zajímat, jak si ty jména vymýšlí. Napadlo mě, že to možná všechno byly nějaké jeho bejvalky. S jeho vzhledem už musel chodit s hodně holkama. "Paula?" zkusil to po čtvrtý.
"Zase nic," postěžoval si. Z jeho přemýšlení ho vytrhl hlas letušky, která hlásila, abychom se připoutali, že jsme připravení k odletu. "Elizabeth?" nevzdával se.
"Ne," odpověděla jsem. Překvapeně se na mě podíval. Asi se divil, že umím promluvit i normálním tónem.
"Teresa?" Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že mě tím ještě víc
rozčiluje, ale spíš mě rozesmával. Nechtěla jsem to ale na sobě nechat znát. Letadlo se konečně začalo pohybovat a o chvíli později už bez problémů vzlétlo. Sbohem New Yorku, ráda bych řekla, že mi budeš chybět, ale nejsem si tím tak jistá. Jediné, čím jsem si jistá byla, že mi bude chybět moje máma. I přes vnitřní protesty se mi na tváři objevila slza. Rychle jsem jí setřela, než jsem se odvrátila od okna. Neměla jsem sílu se koukat, jak město, ve kterém jsem prožila prakticky celý svůj život mizí pod námi.
"Susan?" začal znova. Málem jsem zapomněla, že tam je.
"Tohle bude na dlouho," poznamenala jsem.
"To je možný," zase se usmál. Ze mě ale nevymlátil ani nepatrný náznak úsměvu. Už dlouho jsem neměla důvod k tomu se smát.
"Tak mi aspoň napověz," žadonil.
"Ne-e," zamítla jsem jeho návrh a zadívala se před sebe.
"Tak aspoň počáteční písmeno," naléhal.
"Jen na to přijď sám… je někde mezi písmenem A a Z," řekla jsem mu naprosto zbytečnou informaci.
"Takže když je to mezi A a Z, tak to není A ani Z, děkuju," vyvodil si z toho okamžitě, ale tak jsem to při tom vůbec nemyslela.
"To jsem neřekla," oponovala jsem, ale neposlouchal mě.
"Barbara," hádal znovu. Zase jsem zavrtěla hlavou, nemohl se trefit, ale začínalo mě bavit, jak se snažil.
"To bude určitě nějaká blbost a já na to nikdy nepřijdu. Třeba… Lindsay," zašklebil se. "Od kdy je Lindsay blbý jméno?" zeptala jsem se a cítila jsem, jak mi začínají cukat koutky.
"Proč se tomu tak bráníš?" zeptal se mě najednou.
"A čemu?" nechápala jsem.
"Úsměvu," upřesnil Will a cukání okamžitě přestalo.
"Nemám důvod se smát," odpověděla jsem tiše a opět jsem odvrátila zrak.
"Proč?" vyzvídal dál. Začalo se mi svírat hrdlo. Dělalo se mi zle jen při vzpomínce na odvykací kůru, na minulý měsíc, na potrat, na všechno tohle. Neodpověděla jsem mu, nemohla jsem. Kdybych promluvila, na sto procent bych dostala hysterický záchvat.
"Omlouvám se, nechtěl jsem… nezlob se na mě," začal se okamžitě omlouvat, jak spatřil můj výraz. Když viděl, že se mu odpovědi nedostane, změnil téma.
"Takhle to dál nepůjde. Když se nepředstavíš, prostě ti nějaké jméno vymyslím," prohlásil naštvaně, ale věděla jsem, že se nezlobí doopravdy. Opět jsem neodpověděla, ale jeho pokus mi trochu zvednout náladu malinko zafungoval.
"Tak dobře, od tohohle okamžiku jsi Megan a nechci slyšet žádné ale," trhla jsem sebou a vyjeveně jsem na něj pohlédla. "Zas tak hrozný to jméno snad není ne?" bránil se, ale to mi bylo úplně jedno.
"Ne, to ne, chci říct, já-," zhluboka jsem se nadechla, abych se vzpamatovala z toho šoku, že se trefil, "já se doopravdy jmenuju Megan," přiznala jsem stále překvapená.
"To jako vážně? Nekecáš?" zasmál se. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou.
"Ne, nekecám," ujistila jsem ho. Všimla jsem si, že upozornění, že musíme být připoutaní zmizelo, tak jsem se odepnula, přitáhla si kolena k bradě a zírala před sebe.
"Ty nejsi zrovna výřečná osoba, co?" byla to řečnická otázka. Toho, že nejsem ukecaná by si všimnul i hluchej.
"Jsi velmi všímavej," konstatovala jsem.
"Vsadím se, že tě donutím se usmát alespoň jednou," umanul si.
"Tak to hodně štěstí, máš na to osm hodin."
"Tak mi udělej radost a usměj se na mě," zaprosil, jen jsem zavrtěla hlavou, ani jsem se na něj nepodívala.
"Proč vlastně letíš do Oregonu? V takovou blbou dobu a ještě k tomu sama?" začal zase vyzvídat.
"Stěhuju se tam, proti své vůli, než se zeptáš," odpověděla jsem zase bez jediného pohledu.
"Tak to chápu, taky jsem se tam stěhoval," řekl upřímným hlesem, ve kterém jsem opravdu rozeznala pochopení, "před čtyřma lety," dodal ještě.
"A cos ty dělal v New Yorku v takovou blbou domu a k tomu sám?" oplatila jsem mu. Hlavně jsem se tím chtěla vyhnout další otázce.
"A není to jedno?" odbočoval.
"Není, jen mluv," trvala jsem na svém.
"No dobře, byl jsem tam kvůli bratrovi, měl nějakej průšvih," odpověděl prostě.
"Průšvih je mé druhé jméno," řekla jsem. Neuvědomila jsem si, že nahlas. Začala jsem doufat, že to Will neslyšel.
"Cos provedla?" divil se okamžitě, takže to slyšel. "Nevypadáš zrovna jako průšvihářka," poznamenal, "spíš jako anděl," dodal ještě a já jen doufala, že se nezačervenám.
---

Tak se přiznejte:D Kdo z vás to skutečně četl? Budu ráda za vaše komentáře, za těch osm kapitol, co mám napsané, jsem si tu postavu hrozně oblíbila i když jedna kamarádka jí neměla ráda...:D doufám, že vy k ní zášť nezískáte... nejhorší je to vždycky useknout... nikdy nevím kde...

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karr ♥-♥ Karr ♥-♥ | Web | 17. května 2010 v 19:15 | Reagovat

Hej, další kapitolu!
Hrozně mě to baví! :))
Zhltla jsem každý slovo!! :)))

2 MiMi Madison H. ♥Aff♥ MiMi Madison H. ♥Aff♥ | Web | 17. května 2010 v 19:22 | Reagovat

priznávam sa, že to čítam :) hihi
super :), ten Will je super, že tak trafil jej meno :D hehe :)
som vlastne zvedavá, o čom presne to bude, ale zatiaľ sa mi to pozdáva :)

3 MiMi Madison H. MiMi Madison H. | Web | 17. května 2010 v 23:10 | Reagovat

tak to sa veľmi teším :)

4 capepeidy capepeidy | Web | 3. srpna 2010 v 11:27 | Reagovat

toto mi uz nic nepripominalo :)) pacilo sa mi to a aj Will bol sympatickejsii :) hlavne jeho posledna veta :))
mala si preklep ako sa ho pytala preco tam bol v taku  blbu dobu tam ti sem tu vetu: "A cos ty dělal v New Yorku v takovou blbou domu a k tomu sám?" ked si to cces opravit je to skoro na konci :)

5 Dionysee Dionysee | Web | 29. ledna 2011 v 13:41 | Reagovat

ja som to čítala:D celé. akože fakt:D:) celkom sa mi to páči, som zvedavá ako sa to vyvinie:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama