Bílá jako sníh: Kapitola 1. - Let; část 1.

26. dubna 2010 v 17:41 | Annie |  Bílá jako sníh
Ahoj. Tak jsem se rozhodla zveřejnit také něco ze své literární tvorby... a to první kapitolu povídky Bílá jako sníh, kterou jsem začala psát... no to už je hodně dlouho... Mám s tím ale takový menší problém, jde o délku kapitol... kvůli tomu to budu zveřejňovat po částech, aby to bylo stravitelné :D takže tady je první část první kapitoly... tak doufám, že si to někdo z vás přečte :D
bílá jako sníh

Kapitola 1. - Let; část 1.


"Opravdu je to nutný, mami," zavzlykala jsem a utřela si slzy. Přes rameno jsem měla příruční tašku a u nohy stála jedna další cestovní. Má matka mě posílala k otci. Vím, že jí to bolelo stejně jako mě, ale potřebovala jsem začít znovu.
"Moc dobře víš, že to tak nechci, zlato, ale moc se toho stalo, musíš odjet, změna prostředí ti prospěje. Víš, co říkal doktor Bennet," odpověděla máma. Povzdechla jsem si. Nesnášela jsem, když měla pravdu. Ale události uplynulého roku mě naučily, že už bych si měla nechat poradit, co se životem. Je to něco přes měsíc, co jsem se definitivně vyhrabala z drogové závislosti a před dvěma týdny to byly dva měsíce, co jsem potratila a unikla i vlastní smrti jen o vlásek. Ano, slyšíte správně, spadla jsem do drog, otěhotněla a v zápětí jsem potratila, a to vše v sedmnácti letech. Když jsem si na tuto část svého života teď na letišti vzpomněla, málem jsem se rozbrečela ještě víc. To všechno jakoby ze mě vysálo duši. Tohle byl způsob, jak to všechno nechat za sebou. Neříkám, že dokážu zapomenout, ale doufala jsem, že mě čeká nový, lepší začátek. A hlavně, ve městě, kam jsem se stěhovala bude rozhodně menší šance, že zase sletím zpátky do závislosti. Myslím, že dostupnost heroinu tu nebude tak vysoká jako v New Yorku.
Ale teď už jsem zase stála nohama pevně na zemi, nechtěla jsem to zase začít brát. Kdybych tak mohla vrátit čas, nikdy bych se toho svinstva ani nedotkla. Ale ta prosvětlená letadlová hala byla příliš depresivní. Město, kam jsem se stěhovala bylo od New Yorku vzdáleno přes celý státy. Ve státě Oregon, severně nad Kalifornií, se nachází malé město jménem Warrenton. Počet obyvatel jen mírně přesahuje čtyři tisíce. Prostě příšerná díra. Jezdila jsem tam za tátou každý rok na jeden měsíc letních prázdnin, až na posledních pár let. Můj otec byl poněkud výbušné povahy, když zjistil, že beru drogy, chtěl zabít mě - obrazně řečeno - a když zjistil, že jsem těhotná, chtěl zabít Bena. Kdyby jste to nepochopili, tak právě Benovo dítě jsem nosila pod srdcem a zároveň šlo o stejného Bena, kterej mi ukázal "kouzlo" drog. Jenže o zabití Bena můj otec uvažoval o něco vážněji, než o tom, že zavraždí svou vlastní dceru, závislou na drogách.
"Budeš mi chybět, zlato," vzlykla máma a já se opět vrátila do reality.
"Ty mě taky," objala jsem jí a máma mě políbila do vlasů. Už se to nedalo odkládat, musela jsem jít, vytáhla jsem si doklady a zamířila k odbavení. Zamávala jsem mámě, která zůstala stát na místě a po tváři se jí koulely slzy.
"Zavolej hned jak dorazíš!" zavolala na mě ještě, než jsem hodila tašku na pás k odbavení a prošla kontrolou kovů. Samozřejmě jsem začala pípat. Neuvědomila jsem si, že pásek má kovovou sponu, byla jsem donucena k tomu projít ještě jednou a nechat se zkontrolovat ručním přístrojem. Naposledy jsem se ohlédla po mámě, věnovala jí poslední smutný pohled a zahnula z roh. Snažila jsem se najít nějaké, jakékoliv místo na sezení. Cestou jsem si ještě v jedné kavárně koupila kafe a našla si jedno příjemné tiché místečko v ústraní a mlčky čekala na to, až bude letadlo připravené k odletu. Byla jsem nervózní, chtěla jsem utéct, ale neměla jsem kam. V ruce jsem svírala otevřenou knihu, ale nedokázala jsem se začíst.
"Prosíme všechny cestující letu 7425 do Portlandu, aby se dostavili k vstupu č.6. Letadlo je připravené k odletu," tenhle hlas byl pro mě vysvobozením, ale zároveň prokletím. Vstala jsem a pomalým, loudavým krokem jsem se vydala, tam, kam mě ten hlas zval.
"Vaší palubní letenku, slečno," oslovila mě stevardka s úsměvem. Bez jediného slova jsem jí vytáhla z kabelky a podala jí té až nezdravě usměvavé ženské. Jak se vůbec může pořád takhle nepřirozeně usmívat, už z toho musí mít křeč v puse. Naposledy jsem se ohlédla a pozorně si prohlédla halu. Chtěla jsem si toho co nejvíc zapamatovat, nevěděla jsem, jak dlouho to tu neuvidím, ale tušila jsem, že nějakej pátek to bude. Spatřila jsem svůj odraz v okně po mé levé ruce.
Kdo vlastně jsem? Ptala jsem se sama sebe. Viděla jsem hubenou dívku v černých kalhotách, kožené bundě a bílém triku stojící před pultem a zjišťovala jsem, že vlastně neznám sama sebe. Ta Megan Cooperová, kterou všichni znali posledních pár let byla pryč a já dělala velký krok do neznáma. Jediné, co na mě kdy zůstalo stejné byly mé blonďatě až téměř bílé vlasy, o kterých si mohl kde kdo myslet, že jsou odbarvené, ale byla to přirozená barva, světle modré oči a bledá pleť. Účesy jsem měnila prakticky každý týden, ale tenhle už přetrvával dlouho. Krátký sestřih, který délkou jen těsně přesahoval ramena a asymetricky sestřižená ofina sčesaná na stranu.
Tohle jsem teď byla já, nová Megan Cooperová a nechtěla jsem, aby se ta stará ještě vracela. Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila do tunelu, který spojoval terminál s letadlem. Ale jakmile jsem vstoupila na palubu, došlo mi, že hodit minulost za hlavu nebude tak jednoduché, jak jsem doufala. První osoba kterou jsem spatřila - když nepočítám letušku - byla těhotná. Okamžitě mě bodlo u srdce, sklopila jsem hlavu a se zrakem upřeným na podlahu jsem zamířila na své místo. Zdálo se, že jdu jako jedna z posledních. Většina lidí už seděla na místech nebo si ukládala příroční zavazadla. Zrovna jsem zkoumala číslo řady, když do mě někdo vrazil.
"Jsi snad slepej!" utrhla jsem se na něj okamžitě. Občas jsem až příliš výbušná.
"Promiň," utrousil jenom a pokračoval v cestě dál. Zakroutila jsem hlavou a po té, co jsem zjistila, že tohle sedadlo je opravdu moje, sundala jsem si bundu, uložila tašku do prostoru pro příruční zavazadla a s úlevou se posadila. Chvíli jsem zírala ven z okna na celý areál letiště.
"Co se ti stalo?" zeptal se najednou kdosi a sedl si vedle mě. Pohlédla jsem na něj a zjistila, že je to ten kluk, který do mě před pěti minutama vrazil.
"Co je ti po tom?" vyštěkla jsem na něj a shrnula si povytažený rukáv trika, aby mi zakryl odkryté zápěstí, na kterém byla vidět jizva po řezné ráně. Tohle byla další věc, která mi bude nejspíš ještě hodně dlouho připomínat uplynulé roky.
"Skvělý, natrefil jsem na holku se sebevražednými sklony," zamumlal si pro sebe, ale já jsem to slyšela. No skvělý, říkala jsem si. A vedle tohohle rejpala budu muset sedět osm hodin na cestě do Portlandu.
"Jsem Will," představil se. On mi snad nedá pokoj.

___
Tak co? Komentáře vždycky potěší... další část zveřejním co nejdřív:)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karrot Karrot | Web | 27. dubna 2010 v 15:28 | Reagovat

Je to moc pěkný.
Upoutalo mě to, buď si jistá že si přečtu další kapitoly! :)

2 MiMi Madison H. MiMi Madison H. | Web | 16. května 2010 v 16:07 | Reagovat

veľmi pekné :)

3 capepeidy capepeidy | Web | 3. srpna 2010 v 11:03 | Reagovat

neviem preco ale pripomina mi to jednu knihu aj ked si sa snazila dat tam ine  pointy a celkom sa mi to pacilo fajn sa to citalo ale neviem preco ale Will sa mi zatial nezda sympaticky aj ked mam pocit ze sa tam bude objavovat dost casto :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama